Victor Zannier

Victor Zannier Valenzuela

(1925 – 2009)

Gemini píše:

Victor Zannier byl bolivijský novinář. V 60. letech 20. století působil jako ředitel deníku El Mundo. Byl také právníkem s vazbami na komunistické hnutí.

Zannier hrál klíčovou roli při pašování Che Guevarova deníku z Bolívie na Kubu. Mikrofilmy deníku obdržel od tehdejšího bolivijského ministra vnitra Antonia Arguedase. Zannier mikrofilm ukryl do obalu desky s bolivijskou lidovou hudbou a převezl ho do Chile, odkud pokračoval na Kubu.

V padesátých letech byl Victor Zannier také rolnickým koordinátorem MNR (Movimiento Nacionalista Revolucionario).

Tolik

 

Na fotografii níže vidíme evangelický kostel ve slovenské obci Limbach, který se Zannierem jen zdánlivě nesouvisí. „José“, to bylo krycí jméno, které mu dala československá zpravodajská služba (1. Správa ministerstva vnitra), totiž v prosinci 1960 navštívil obec Limbach, ale zdaleka to pro něj nebyl jediný bod velmi zajímavé a levné cesty po tehdejším Československu.

Jak se tento Bolivijec vůbec ocitl v komunistickém Československu v zimě roku 1960?

Především musíme po pravdě upozornit, že spis agenta „José“ neohromí ani rozsahem, ani obsahem. Měl pouhých čtyřicet stran, byl veden necelé tři roky a vlastně v něm kromě okamžiku, kdy byl agent naverbován, není nic, co by se týkalo špionáže. To znamená, že Zannier byl sice veden StB v kategorii agent, ale kvalita či užitečnost jeho tajné spolupráce, jak vyplývá z četby této dokumentace, byla de facto nulová. Takže na rozdíl od celé řady lidí, kteří měli nějaký vztah k československým špionům a kteří nikdy nebyli vedeni v registru agentů, ale ve skutečnosti byli nejen cennými zdroji informací, ale často obětavě a efektivně plnili nejrůznější úkoly ve prospěch československé rozvědky, byl Victor Zannier v tomto ohledu nepoužitelný a lze říci, že se spolupráci s československou komunistickou rozvědkou nijak nezkalil. Přesto stojí za to věnovat této postavě a této krátké epizodě z jeho života, kdy byl veden StB jako její tajný spolupracovník, několik slov.

 

 

Prvním pozoruhodným momentem je, že Victor Zannier se stal prvním bolivijským agentem československé rozvědky ještě předtím, než byla založena rezidentura v La Pazu. Ta byla založena na přelomu let 61/62, zatímco akt získání agenta (verbovka) „José“ byl proveden 6. prosince 1960 v Praze. A tak se pomalu dostáváme k výše formulované otázce. Co dělal tento bolivijský novinář a politik v zimním Československu v roce 1960?

*

Zannier byl v kontaktu s československým vyslanectvím v La Paz od roku 1958. Měl zájem koupit od Československa tiskařský stroj pro své noviny El Mundo, které vydával od roku 1956 v tehdy druhém největším městě Bolívie Cochabamba. Jakkoliv v La Paz ještě nefungovala residentura pražské rozvědky, ta tam již operovala a to prostřednictvím svého tajného spolupracovníka, kterým byl agent (tzv. ideologický spolupracovník) „Velek“, čili šéf mise (chargé dʼaffaires) Miloš Veselý  (reg.č. svazku 41295). Tento agent byl velmi aktivní a svou činnost neomezoval jen na československé zaměstnance zastupitelského úřadu, dobře si vedl v navazování styků s místními obyvateli a vše poctivě hlásil do pražského ústředí rozvědky. Centrála „Velka“ řídila prostřednictvím korespondenčního styku a kurýrů. Prodej tiskařského stroje Zannierovi se nakonec neuskutečnil, byť tento muž byl pro StB velmi zajímavý. Měl pokrokové názory, byl aktivním a  vlivným členem tehdejší vládní strany MNR (Movimiento Nacionalista Revolucionario, čili Revoluční nacionální hnutí) a – hlavně – byl protiamerický. Cenný pro StB byl i svými rozsáhlými kontakty, ke kterým patřil mj. tehdejší vicepresident země či president Venezuely a jiní čelní politici v Chile a Peru.

Rozhodující moment, který uvedl Zanniera do registru československé Státní bezpečnosti, byl spojen s jeho cestou do Evropy, kterou uskutečnil v listopadu roku 1960. Bolívijský vydavatel novin „El Mundo” si na západoněmeckém velvyslanectví zařídil pozvání do země (na její náklady), odkud již dříve koupil tiskařský stroj (NSR), ale svůj výlet si rozšířil i o Československo, odkud to měl z Německa přece blízko. Jeho výprava do Evropy zahrnovala také Francii, Východní Německo (NDR) a Rakousko. Na našem vyslanectví si tudíž prostřednictvím agenta „Velka” vyřídil pozvání od československého Ministerstva zahraničních věcí (čili opět šlo o hrazení nákladů s touto cestou, pozval ho Tiskový odbor ministerstva) a zajel i do Prahy a i jiných míst. Setkal se zde mj. se svým bratrem Hugem, kterému zařídil možnost studia na ČVUT.

V Praze se ho samozřejmě okamžitě ujala StB, čili rozvědka. K prvnímu setkání s tzv. typem, čili člověkem, kterého agent „Velek” již rozpracovával v Bolívii, proběhlo 23. listopadu v hotelu Palace. Za rozvědku se případu na našem území ujal důstojník s krycím jménem „Svatoň”, čili Vladislav Slezák, pracovník Amerického odboru rozvědky, vyučený strojní zámečník, do roku 1958 pracoval u Pohraniční straże, pak e ocitl v rozvědce, kde v následujících letech působil na residenturách v Bogotě, Buenos Aires, Caracas a Washington. V rozvědce StB působil až do 80. let. ˇ”Svatoňův” úkol spočíval v otypování člověka a získání a potvrzení základních informací o něm. Setkání se protáhlo, prože Zannier s bratrem měli zajištěné vstupenky na Prodanou nevěstu, pak ještě zašli do vinárny ve Slovanském domě, typovací večer tak trval až do druhé hodiny po půlnoci. Pak Zannier odjel na několik dnů do NDR, odkud opat zavítal do Prahy.

 

Como no?

Na Mikuláše, čili 6. prosince se důstojník s Bolivijcem opět setkal, o čemž sepsal služební záznam, který nazval „Záznam o provedení I. části verbovačného pohovoru se ZANNIER Victor”.

Jinými slovy – během pobytu cizince v NDR rozvědka provedla rozbor poznatků získaných „Velkem” v Bolívii a během setkání jejím důstojníkem v Praze a dospěla k závěru, že není nač čekat a tohoto Bolivijce je nutné okamžitě získat jako agenta československé rozvědky. Nebudeme zde zabíhat do podrobností, ale StB mu v tento den dala 500 korun (což tehdy byla zhruba polovina průměrné měsíční mzdy), protože se dozvěděla, že je ve finanční tísni, což Zannier po jistém váhání přijal a tímto dal pražským špionům znak, že je připraven na nějakou hlubší spolupráci. Była o tom i řeč – jmenovitě důstojník mu vysvětlil, že československá strana by uvítala, kdyby ji pravidelně informoval o současných politických a hospodářských problémech země a o vlivu a způsobu pronikání USA do Bolívie. „Svatoň” tento požadavek konkretisoval, že by to mělo vypadat tak, že Zannier by tyto postřehy sepsal a v obálce předával v Bolívii Veselému, který to doručí diplomatickou poštou do Prahy.

Zpravodajec zaznamenal, že Zannier během jeho slov souhlasně pokyvoval hlavou, že byl naprosto klidný a jeho bezprostřední reakcí po tomto uvedení do forem spolupráce byla slova „como no”, což znamená „samozřejmě”, „proč ne”. Dovysvětlil pak, že rád bude užitečný a že tyto věci může dělat.

„Svatoň” ho následně ujistil, že bude – cituji –  „za tuto jeho práci pro nás patřičně honorován, abychom mu rekompensovali čas, který tím ztratí … a nechtěli bychom, aby na spolupráci s námi doplácel”.  Novinář a podnikatel z Bolívie sice formálně projevil jisté zdráhání, ujišťoval, že chce pomáhat jako přítel, ale rozvědčík jeho reakci vyhodnotil slovy: „jsem přesvědčen, že bude brát i v Bolivii“. Pak ho v souladu s jeho přáním vzal ještě na výlet do Karlových Varů a Mariánských Lázní.

31. prosince téhož roku na psací stůl ministra vnitra Rudolfa Baráka doputovalo hlášení o provedeném získání cizince ke spolupráci. V něm kapitán „Svatoň“ shrnul dosavadní průběh případu a konstatoval, že získání pro spolupráci bylo provedeno mimo plán práce v rámci aktivního rozpracování báze vízových cizinců.

Tomuto předcházela druhá fáze získání – StB zorganisovala cizinci další výlet, tentokráte na Slovensko. 8.-9. prosince s nasazením  financí a prostředků StB za účelem „upevnění přátelského styku“ Zannier mohl navštívit Bratislavu (zde mj. Závod Jiřího Dimitrova Mír) a obec Limbach. StB nic nenechala náhodě a dokonce i dva inženýři, kteří provázeli zvídavého Bolivijce chemickým závodem, byli vybráni z řad agentů československé tajné policie. V Limbachu Zanniera zaujali místní Cikáni (dozvěděl se, že i socialistické Československo musí řešit „rasovou otázku“), večer ve vinárně mu vyhrávala cikánská kapela italské písně (jeho otec byl původem Ital), což budoucího agenta „José“ opravdu dojalo.

Po návratu z Limbachu se “Svatoň“ konečně dozvěděl, co Zanniera přimělo k návštěvě Československa – nejen vidina zájezdu zaplaceného hostitelskou zemí, ale šlo mu především o získání úvěru ve výši 10 000 – 20 000 amerických dolarů pro jeho noviny El Mundo. Tyto peníze potřeboval pro modernisaci svého podnikání, aby mohl – jak tvrdil – zvýšit náklad a zlepšit možnosti propagačního působení na obyvatelstvo. Kapitán rozvědky samozřejmě neměl osobní kompetenci na místě rozhodnout o tak závažné věci, ale přislíbil, že věc bude projednána s příslušnými orgány. Mimochodem – náklady na tento kratičký výlet se vyšplhaly do výše 1109 Kč (taxi, strava, letenky, hotel). Ty hradila rozvědka.

10. prosince se „Svatoň“ opět setkal se Zannierem, na schůzce v pražské kavárně Alfa s ním probral podrobnosti, technické otázky, budoucí spolupráce, Bolivijec se vším souhlasil. A dostal dalších 46 amerických dolarů v obálce, jako podporu na stávající výdaje. StB mu ještě koupila jízdenku na vlak do Rakouska, kam, si chtěl budopucí agent zajet a nakoupit dárky pro rodinu, ale měl jen 6 dolarů, proto mu pomoc od StB přišla vhod.
11. prosince se ze Zannierem setkal další důstojník StB – soudruh „Treml“ (Jiří Kadlec, původně vyučený kadeřník), důstojník s operativní zkušeností z Brazílie (v roce 1952 tam založil residenturu), se kterým se tehdy patrně počítalo, že bude nasazen do La Pazu. Ten se dozvěděl, že úvěr, o který Bolivijec žádá, by měl být až do výše 50 000 dolarů. Ale ani on nebyl s to mu dát závaznou odpověď, jen Zanniera ujišťoval, že jeho žádost bude předána. Zajímavý je DOJEM, který Zannier udělal na zkušenějším rozvědčíkovi „Tremlovi“ – jakkoliv se majitel novin El Mundo presentoval jako „člověk prokomunistický a jasně levicových názorů“, nicméně důstojník StB pak poznamenal, že jde o „upovídaného, chytrého chlapíka, který se snaží dosáhnout co největší podpory pro svůj list“. Zannierovi to však neřekl, jeho naopak ujistil, že v případě pomoci z Československa by rozšířil náklad a list by distribuoval do celé Bolívie.

 

Zdá se, že tato další prosincová setkání StB vnímala jako druhou etapu získání, poté, co byla informace o získání agenta zaslána ministru vnitra (čili hlavnímu nadřízenému rozvědky) a schválena, byl byrokraticky dovršen proces získání a zavedení do spisů – to se stalo 13. ledna 1961 – toho dne byl formálně zaveden agenturní svazek s reg. číslem 42985, čímž se agent „José“ stal schváleným a zaregistrovaným tajným spolupracovníkem československé rozvědky.

 

Ve svazku, v němž toho, jak jsem již uvedl, moc není, je záznam týkající se půjčky, o kterou Zannier v Praze žádal. Datum pořízení dokumentu je nečitelné, stejně tak podpis příslušníka StB, který vypracoval toto „Vyjádření k žádosti o půjčku“. Patrně bylo vyhotoveno záhy po 17. lednu 1961, protože je v něm závažná informace, že do tohoto dne agent „José“ neučinil to, k čemu se v Praze zavázal – totiž to, že po návratu ze svého evropského výletu do Bolívie naváže spojení s „Velkem“ a předá mu písemně zpracovaný přehled svých styků a souhrnnou zprávu o činnosti Američanů v Bolívii a ostatních zemích Latinské Ameriky. Samotné Vyjádření nám prozrazuje, že tato otázka byla seriosně probírána a že se tudíž zvažovala možnost ovládnutí novin El Mundo, což by mohl být vítaný nástroj v provádění vlivové politiky v Bolívii. Avšak byť šlo o iniciativu formálně zaregistrovaného agenta, rozhodnutí StB bylo zamítavé. V tomto Vyjádření je napsán důvod tohoto zamítnutí: jde o neprověřeného agenta, který ještě není kompromitován, dosud nic nedodal a ničím nelze zaručit, že tomu bude jinak.  Neznamenalo to však definitivní odmítnutí – bylo doporučeno, aby „Velkovi“ do La Pazu bylo sděleno, že  má „Josému“ doporučit, aby o půjčku požádal oficiálně, prostřednictvím vyslanectví – že tato forma pak bude zvážena a v nějaké výši mu bude vyhověno. Jednalo se přeci jen o 50 000 dolarů, což bylo tehdy opravdu hodně.

„Velek“ byl instruován v tom smyslu, aby styk s „José“ udržel a v případě, kdyby agent vyvinul větší iniciativu (v plnění rozvědných úkolů), pak by bylo možné uvažovat o nějakých možnostech řešení.

 

Rozvědčík „Treml“ měl v roce 1961 možnost vyjet do Bolívie v rámci mise ministerstva zahraničí, během tohoto pobytu měl za úkol agenta prověřit. K tomu došlo a “Tremlovy“ závěry z této prověrky nevyzněly příliš optimisticky. Největší slabinou agenta bylo to, že jeho možnosti byly spíše lokální (omezeny na Cochabambu) a že „když se napije, mluví příliš“. Rozvědčík se s nim setkal dvakrát, ale snažil se získat informace o něm i z jiných bolívijských zdrojů – např. od šéfa Centra čs. Bolívijského přátelství, který znal Zanniera od malička. A tento (patrně Alvaro Bedregal Iturri) se o Zannierovi vyjadřoval poměrně negativně. Tvrdil o něm, že je to „ješitná kariérista“, který zpronevěřil vládní pomoc spočívající v možnosti rozprodání sádla a mouky z americké potravinové pomoci Bolívii, tyto prostředky v rozporu s určením totiž dal na své noviny a polovinu si nechal ke svému obohacení (mělo jít o 20 000 dolarů).

V květnu 1961 Victor Zannier opravdu na vyslanectví předal dopis, v němž oficiálně žádá o půjčku Československo. Jelikož brzy na to „Velek“ byl z La Pazu odvolán, kontakt s agentem byl přerušen.

Ke konci roku se StB dozvěděla, že Zannier byl na krátkou dobu  zatčen. V 1962. roce, jak již víme, začala fungovat residentura čs. Rozvědky v La Pazu, resident „Klička“ ser dozvěděl, že se Zannier v květnu 1962 objevil na vyslanectví, ale neměl s ním kontakt. To už měl agent nové krycí jméno – „Super“, jednal s jiným československým představitelem, agentem „Sukem“ (Josef Rutta, mnoholetý agent čs. Rozvědky), takže „Klička“ se lehce dozvěděl, co agenta přimělo k návštěvě. „Super“ se svěřil „Sukovi“, že v Cochabambě katolický řád Augustiánů má v úmyslu vydávat deník. P/řišli za ním s tím, že by chtěli odkoupit jeho deník, což on odmítl. Čili tváří tvář nové konkurenci opět naléhal, aby mu byla poskytnuta pomoc v modernisaci jeho podniku. „Klička“, který zprávu o tom zaslal do pražské centrály rozvědky, poukázal také na to, že „Velek“ před odvoláním z Bolívie agenta v souladu s pokyny z Prahy instruoval, aby sám nevyhledával kontakt na ambasádě, že má počkat až s ním někdo styk naváže.

 

Čili jeho květnová návštěva československého vyslanectví byla pro StB potvrzením, že je to „neseriosní prospěchář“. Centrála proto „Kličkovi“ přikázala, aby udržoval styk s agentem pouze na oficiální bázi a přitom ho neustále prověřoval.

Tak se také stalo, příležitost se naskytla ještě v květnu – „Super“ přišel na ambasádu podruhé v krátké době, tentokrát „Suk“ k jednání přizval i residenta, který v záznamu uvedl, že „Super“ byl „roztěkaný, v hovoru přeskakoval z tématu na téma, očima jezdil po všech koutech. Nervózně si hrál s rukama a kouřil jednu cigaretu za druhou, vždy do půlky, pak zamáčkla za minutu opakoval znovu. Mluvil velmi rychle, chvílemi až nesrozumitelně…“

Resident své postřehy ještě doplnil názorem typa „Suma“, jde o člověka, kterého se mi prozatím nepodařilo identifikovat, ale jde o budoucího agenta (zverbován někdy na začátku roku 1964), člověka s hlubokou nenávistí k imperialismu, člena strany PIR, zaměstnaného v Ministerstvu plánování. „Suma“ měl „Kličkovi“ o Zannierovi říci, že je to „moc špatný člověk. Kdyby se s ním dostal někdy do styku, buď moc opatrný. Má moc podezřelé styky a je prodejný. Bude sloužit tomu, kdo mu lépe zaplatí.“

 

Centrála, když dostala takové informace, a vše zvážila nemohla dojít k jinému závěru, nežli k tomu, co formulovala v instrukci residentovi v La Pazu s datem 20. července 1962:

Poznatky potvrzují jeho věrolomnost, chamtivost, bezpáteřnost a vypočítavost. Jeho jednání na ZÚ hodnotím jako vydírání (při výše zmíněném jednání se „Sukem“ o podpoře měl říci, že pokud mu Československo nepomůže, obrátí se na USA). Pokyn, aby styk s ním byl pouze na oficiální bázi byl nadále platný, ba co víc – pokud by agent chtěl nabídnou zpravodajské informace, resident měl zachovat netečnost a dokonce předstírat, že nemá žádné tušení o stycích agenta do ČSSR.

Toto je poslední záznam z této svazkové dokumentace vedené na agenta Zanniera.

Z této četby plynou dva závěry: Victor Zannier byl agentem československé komunistické rozvědky jen formálně, nikoliv reálně. Pár obecných, povrchních informací sice předal, ale ty neměly žádnou rozvědnou hodnotu. Projevil sice ochotu spolupracovat, ale ta byla – jak vyplývá z těchto materiálů – motivována jen jeho osobním prospěchem, čili podmíněně.

Druhý závěr je však zajímavější – jistě, tento materiál neposkytuje plný obraz osoby Victora Zanniera, ale to málo, co československá zpravodajská služba k němu shromáždila nedává příliš lichotivý obraz tohoto člověka.  Jde sice o zdroje, které byly získány během poměrně krátkého, zhruba čtyřletého, období (přesně v rozmezí let 1958 – 1962), ale jde o pramen poměrně exklusivní – zpravodajský, kde – podobně jako u novinářů – předpokládáme a toto i vidíme – ověřování informací, doplňování, zkrátka dost solidní objektivisaci získaných poznatků.

Antonio Arguedas, ministr vnitra, který pověřil Zanniera, aby propašoval CheGuevarrův deník, to je další arci zajímavá bolívijská postava – stojí za to si přečíst, co o něm napsal britský „The Guardian“