Portugalský časopis Expresso v březnu vytiskl obsáhlejší materiál (/http://www.nu-sol.org/agora/pdf/Arquivo_Mitrokhin.pdf) věnovaný novým poznatkům týkajícím se tzv. Mitrochinova archivu ve vztahu k Portugalsku. Mezi 
vyjmenovanými agenty KGB působícími v Lisabonu se ocitnul také slavný brazilský spisovatel a novinář Josué Guimarães. Podle zdrojů z archivu uloženého v knihovně v Cambridge měl krycí jméno „Goša“ a se svým řídícím orgánem absolvoval kolem 40 schůzek, určitě 38 v Lisabonu a po 2 také v Rio de Janeiro a Buenos Aires.
V této souvislosti je uveden rok 1976, ale není jasné, zda kontakt trval jen rok nebo déle. V červenci na toto obvinění reagovaly noviny Zero Hora vycházející v brazilském Porto Alegre, čili ve městě, s nímž byl Josué Guimarães spojen a ve kterém také v roce 1986 zemřel. (http://zh.clicrbs.com.br/…/josue-guimaraes-e-kgb-amigos-e-f…)
V článku je krátce popsáno to minimum, které se „Goši“ v portugalském textu týká a jsou zde uvedeny výpovědi lidí znajících spisovatele, jeho syna, novináře Flavio Tavarese, kteří tvrdí, že obvinění je naprosto nesmyslné.
Hlavním argumentem obránců Josué Guimarãese je ta skutečnost, že byl sice levicového přesvědčení, ale rozhodně nebyl komunistou. Navíc byl otevřeným člověkem, hodně upovídaným, čili byl to přímo antišpionský typ, určitě nemohl být tudíž agentem KGB.
Každý, kdo měl co do činění se svazky komunistické rozvědky ví, že tyto argumenty namísto, aby minimalisovaly podezření z agenturního napojení s cizí tajnou službou, toto naopak posilují. Samozřejmě nevíme, zda zrovna tyto informace shromážděné Vasilijem Mitrochinem jsou pravdivé, ale zpravidla se má za to, že je to spolehlivý zdroj, že údaje tam uvedené nacházejí potvrzení v nově objevených skutečnostech. Toto je i naše zkušenost ve vztahu k sovětskému nelegálu M.Filoněnkovi, o které píše Mitrochin a jehož agenturní působení v Brazílii v 50. letech 20. století potvrdila i současná ruská rozvědka SVR.
Je naivní se domnívat, že když někdo nebyl komunistou, KGB ho nemohla zverbovat. Opak je pravdou. To by nikdy nemohly působit stovky agentů, jejichž motivací pro spolupráci s komunisty byly např. motivy finanční. Ale ani ideologickou motivaci nelze v tomto případě vyloučit. Zkrátka a dobře i pro KGB, stejně jako pro StB, platilo, že čím více bylo nepravděpodobné , aby daný člověk mohl být agentem, tím pro spolupráci lépe. To se ostatně týká snad všech služeb na světě. StB spolupracovala s mnoha agenty, jejichž typologie byla přímo negací všeobecné představy o špionech. V mnohých případech právě tito lidé (kecalové, ochlastové, nesolidní lidé, ale s přístupem k informacím, s vlivným postavení, širokými stykovými možnostmi atd.) byli vysoce hodnocenými spolupracovníky. Druhou věcí je, že jejich charakter, povaha či jiné negativní vlastnosti zpravidla mohly mít vliv na délku spolupráce, totiž, že takoví agenti skutečně mohli mnohem rychleji být odhaleni nebo sami nemuseli vydržet a mohli svou spolupráci s rozvědkou cizí země sami na sebe zradit.
Pokud jde o případ „Goši“, je v portugalském zdroji příliš málo informací na to, aby bylo možné s naprostou jistotou říci, zda skutečně spolupracoval s KGB. Není tam uvedeno jak dlouho spolupráce trvala, zda za ni pobíral nějaké honoráře (ať finanční či věcné či jiné) a není ani jasné, zda byl informátorem, nebo zda byl jako vlivný novinář používán k provádění aktivních opatření. To vše je možné, stejně jako je možné (byť málo pravděpodobné), že jeho opravdu četné schůzky s důstojníkem KGB (asi s více důstojníky) pracujícím bezesporu pod diplomatickým krytím, byly čistě přátelskými posezeními v restauracích Lisabonu, Ria a Buenos Aires. 38 schůzek v Lisabonu (a asi během jednoho roku, i když to není zřejmé) je údaj, z něhož mrazí. Znaje metodologii práci StB je jasné, že vztah Josué Guimarãese s jeho sovětským známým mohl být skoro přátelský a to je přesně to, co měl za úkol důstojník rozvědky vytvořit. Zdání dobrého, hlubokého vztahu, kdy jeho partner má dojem, že čím častěji se s ním setkává a čím hlubší je jejich vztah, tím více může svému příteli důvěřovat. „Goša“ mohl jako dobrý novinář mít dojem, že na posezeních se svým sovětským přítelem to on je stranou, která získává informace, že to on z té známosti má mnohem více užitku. Nemusel přitom mít pocit, že sovětský diplomat z něj tahá informace, mohl být „pouze“ nevědomým informátorem, protože mohlo jít o zdánlivě nahodilé střípky poznatků, které tu a tam nechtěně pronesl v rozhovoru. I když kategorie agent tento předpoklad spíše vyvrací. To vše je možné, jenže počet schůzek zdá se nasvědčovat tomu, že onen vztah musel mít agenturní povahu.
To jsou samozřejmě jen úvahy vycházející ze znalosti (částečné) jistého výseku agenturní práce StB v Brazílii. V každém případě do otevření ruských archivů nebudeme mít naprostou jistotu, jak to opravdu bylo. Nicméně Mitrochinovy údaje mají svou velkou váhu a nelze je odbýt směšnými argumenty, což učinili „obránci“ Josué Guimarãese, kteří spíše (ač nechtěně) potvrdili možnost, že byl agentem KGB.
Je nutné zmínit ještě jednu okolnost – „Goša“ se totiž jakožto korespondent brazilského tisku žijící v tehdy levicujícím Portugalsku stýkal s důstojníkem KGB v době, kdy v Brazílii vládla pravicová vojenská junta. Jednoznačně antikomunistická. Zkusme si představit, že v roce 1976 např. československý novinář (který není spolupracovníkem tajné služby) působící v kapitalistické zemi (třeba v Portugalsku) se pravidelně stýká s diplomatem z USA, a má s ním 38 schůzek. Za prvé je nemožné, aby toto neprobíhalo v režimu konspirace, protože v opačném případě by vzbudil pozornost. Za druhé musel si být vědom toho, že dělá něco, co je přinejmenším divné. Jistě, nelze použít tuto analogii zcela bez výhrad, protože Brazílie – ač pod vládou junty – byla tehdy mnohem více demokratická (byť ne zcela), než jakákoliv země sovětského bloku. Ale tehdejší oficiální brazilský antikomunistický kurs jasně dával tušit, že nestandardní styky s občanem Sovětského svazu jsou něčím, co není zcela běžné. Novinář nebyl nevzdělancem, který si toto neuvědomoval. Naopak, musel dokonale vědět, znal přece politickou realitu. Tyto okolnosti dávají tušit, že kategorie agent nemusela být použita náhodně či omylem.
Nelze však vyloučit, že „Goša“ byl agentem jiné služby – jmenovitě brazilské nebo dokonce i jiné – a že tato setkání měl v popisu své práce. Že byl úkolován na sovětského občana a že jeho cílem bylo totéž, co bylo cílem Sověta. Čili získávat informace nebo jej ovlivňovat. Jako levicový intelektuál nebyl nevhodnou osobou pro tento úkol. Opět opak je pravdou – byl pro tento úkol přímo ideální. Mohlo jít o tzv. „podstav“, čili podstavení agenta jedné služby službě jiné. Mohl předstírat, že má zájem o spolupráci s KGB a být ve skutečnosti dvojím agentem, dublerem. Pokud spolupráce trvala opravdu jen rok, nelze vyloučit, že i tento scénář je pravdivý. Protože to je nesmírně vyčerpávající role a agent mohl dojít až na hranice své psychické výdrže a bylo nutné tuto hru ukončit.
Jak je vidět, těch možností – jak to ve skutečnosti bylo – je mnoho. Novináři nikdy nebyli tou kategorií, které se zvláštní služby vyhýbaly. Právě naopak. Rády lovily a loví v řadách této profese. Zda to byl případ brazilského spisovatele a novináře Josué Guimarãese, nevíme. V každém případě ty střípky informací, které byly zveřejněny, nelze ignorovat.
V.Petrilák
zásadní brazilský text k tématu: http://poncheverde.blogspot.com.br/2016/07/escritor-gaucho-josue-guimaraes-era-o.html
Napsat komentář