Důvěrný styk „Alonso“, další případ novináře, se kterým kromě rozvědky StB byla ve styku i sovětská rozvědka KGB.
Byl nim poměrně známý a ceněný mexický novinář José Natividad Rosales (1918–1976), známý rovněž pod přezdívkou Paprika. V Mexiku je uváděn jako příklad pro studenty žurnalistiky, byl to údajně ostrý až drzý novinář, kterému nic nebylo svaté. Proslul mj. tím, že provedl rozhovory např. s papežem Piem XII., Mao Ce-tungem či Fidelem Castrem. Napsal několik knih, o něm však internetová encyklopedie mexické literatury nepřináší žádné informace, viz screenshot:
Z dokumentace vedené československou rozvědkou získáváme poněkud jiný obraz. Byl úplatný (a to levně), ohebný – rád publikoval čiré desinformace a z hlediska rozvědky nakonec byl oceněn jako neseriosní.
Českoslovenští špioni s ním pracovali od roku 1961 do roku 1970, podílel se na provedení řady aktivních opatření (která realisoval zpravidla v týdeníku SIEMPRE, v němž tehdy pracoval), za což byl odměňován především alkoholem a americkými cigaretami. Pití na různé oslavy si přímo vyprosil u svého řídícího důstojníka. Příležitostně dostával i finanční výpomoc, byly mu hrazeny výdaje spojené s realisací aktivních opatření. Spolupracovník „Adam“ o něm tvrdil, že je pohlavně úchylný. Na Rosalese čs. rozvědku upozornil jiný styk residnetury, Dr. Estrada Villa, který se dle jeho názoru hodil pro provádění tiskových aktivních opatření.
O tom, že Natividad Rosales nebyl naivní ani hloupý svědčí záznam z roku 1963, kdy během vysvětlování dalšího aktivního opatření, které měl styk provést v týdeníku SIEMPRE rozvědčík postřehl „několik zajímavých momentů:
„… několikrát se mě nenápadně ptal, jaké poslání zde máme a na můj dotaz jak to myslí sdělil, že jako mimo dělání diplomacie. Dělal jsem nechápavého, ale využil jsem toho k tomu, abych mu zdůraznil, že pokud jde o Mexiko, že se výhradně omezujeme na pasivní pozorování vývoje a přísně se vystříháváme jakéhokoliv vměšování do vnitřních záležitostí. Jak však mohl poznat z článků, k nimž jsme ho už inspirovali nám jde o to využít relativně příznivých podmínek demokracie v Mexiku k tomu, abychom zde aktivně bojovali proti Amerikanům a jejich imperialistické politice. Sdělil k tomu, že je plně ochoten v tomto směru pomáhat. Rovněž tak při diskreditaci revanšistické politiky vlády NSR. /To dodal sám/“.
V roce 1964, kdy byl v Praze získán jako důvěrný styk (agenturní kategorie), jeho vědomí a chápání situace, do níž se zapletl, bylo na vyšší úrovni – rozvědčík, který ho zverboval, totiž zaznamenal: „Projednával jsem s ním též otázku tiskových desinformací nebo materiálu, který by obsahoval jen částečnou pravdu. Živě s tím souhlasil a jako příklad uvedl přísloví jezuitů, že nezávisí na prostředcích, ale na tom zda je dosaženo cíle. V našem případě že jde o správnou věc a proto by se nerozpakoval něco podobného uveřejnit i kdyby šlo o desinformaci.“
V té době šlo již o plně vědomou spolupráci, která – pokud jde o aktivní opatření realisovaná prostřednictvím Rosalese v mexickém tisku – neměla nic společného s objektivní novinařinou.
„Alonso“ byl pro StB extrémně důležitý zvláště v době, kdy byl tchánem agenta „Vitora“, nežli se tento rozvedl. „Vitor“ to je Gustavo Eravisto Irtuegas, mexický diplomat.
Sovětská krádež agenta
Zhruba od přelomu roku 65 a 66 se „Alonso“ stal objektem zájmu „sovětského tiskaře“ (čili 3. tajemníka sov. ambasády pro záležitosti tiskové) Leonova. StB tento styk zaregistrovala a nebyla tím nadšena. Čs. rozvědka žádala KGB o přerušení tohoto styku, což bylo přislíbeno. Nicméně realita byla jiná, sovětský resident se měl dokonce vymlouvat na to, že Leonov údajně spadá pod MZV a s nimi má KGB údajně špatné vztahy.
Nešlo přitom o styk ledajaký, oním tiskařem nebyl nikdo jiný, nežli Nikolaj Segejevič Lenonov, o němž je dnes známo, že byl příslušníkem rozvědky KGB od r. 1958 a v Mexiku byl již mnohem dříve (v 50. letech během studií se tam seznámil s Fidelem Castrem a Che Guevarou) . V letech 1961 až 1968 tam však působil jako kádrový příslušník rozvědky, samozřejmě pod krytím diplomata. Byl to, pokud jde o latinskoamerickou tématiku, špičkový rozvědčík. Po návratu do Moskvy byl jmenován zástupcem náčelníka amerického odboru rozvědky. Takže Leonov navzdory prosbě StB s „Alonsem“ udržoval čilý kontakt i nadále. S postupem času vyšlo najevo, že Leonov pracuje s „Alonsem“ mnohem intensivněji, nežli českoslovenští špioni. Když se Rosales vracel v červnu roku 1967 ze své déle než měsíc trvající cesty do Sovětského svazu, na schůzce v Praze, „Alonso“ přiznal, že „pro sovětské přátele zpracovává ročně asi 50 článků, zatímco pro nás maximálně 3 – 5.“ Dodejme, že jeden článek byl vnímám zpravidla jako jedno realisované aktivní opatření.
StB pochopila, že tohoto agenta de facto ztratila a proto byl nakonec zařazen do legálních styků residentury, jakkoliv byl i nadále využíván. Důležité byly jeho informace týkající se jeho zetě – agenta „Vitora“ (jakkoliv ten se nakonec rozvedl se svou ženou a našel si milenku, baletnici, na Kubě) či jiného Mexičana, kterého StB rozpracovávala (šlo o „Cerese“, velmi důležitého spolupracovníka residentury, byl to Jonas Folores Carillo), poolitické informace i ještě některá jednotlivá aktivní opatření, která „Alonso“ realisoval. Do roku 1966 šlo o tyto AO: Klacek, Agrese, Toro, Moskyt, Rachot, Ruce, Baze, Robo, Družba (II), Eda, Gama.V každém případě ke sklonku roku 1967 tento případ již nebyl veden jako „důvěrný styk“. Některá z nich byla více, nežli článek v novinách, šlo o brožurky.
Další špatný znak
Zásadní zlom přinesl rok 1968 a především jeho následky. K těmto patřila emigrace mj. význačného operativního důstojníka rozvědky Ladislava Bittmana (krycí jméno „Brychta“), u něhož byl důvodný předpoklad, že mohl navázat kontakt s nepřáteli a zradit jim podrobnosti o práci čs. výzvědné služby. Tento předpoklad se nakonec potvrdil. Dle analýzy centrály Brychta byl „s naprostou určitostí schopen Alonsa ustanovit jako náš kanál pro realisaci AO“ (aktivních opatření). Z toho vyplýval závěr, že s tímto stykem lze nyní pracovat jen legálně. Byl sice použitelný pro aktivní opatření, ale ta nesměla být prováděna s použitím falz a pod., čili nesmělo jít o cílenou desinformaci, nanejvýš o klasickou propagandu. O této skutečnosti měla být informována i sovětská rozvědka. Vysvětleme, že Bittman (alias Brychta) v polovině šedesátých let pracoval v 8. odboru, v letech 1964-1966 byl zástupcem náčelníka odboru, což byl odbor pro AO a desinformae, čili měl dokonalý přehled právě o období, kdy „Alonso“ byl na tomto úseku velmi intensivně využíván.
Nelze s určitostí říci, zda tato informace byla KGB předána a pokud ano, jak si to Sověti vyhodnotili, jisté je, že nástupce Leonova (korespondent TASSu v Mexiku , dle záznamu StB jistý Saratov, ale novináře tohoto jména se mi nepodařilo identifikovat, může jít o mylně zapsané jméno) styk s „Alonsem“ udržoval i nadále, že Mexičan byl dokonce opět pozván do SSSR a naopak, začal se vyhýbat kontaktu s československým rozvědčíkem.
V podstatě do ukončení činnosti residentury I. správy FMV (Federálního ministerstva vnitra) v roce 1970 se styk s bývalým agentem nepodařilo udržet, jelikož on sám už měl na něm asi minimální zájem. Byť vždy stál o dodávku alkoholu a cigaret, ale patrně byl již mnohem lépe zásobován Sověty.
Jakkoliv prvotním impulsem ke spolupráci Rosalaese s rozvědkou Československa byly bezpochyby ideologické motivy, během spolupráce byl hojně a často odměňován alkoholickými nápoji, byly mu hrazeny náklady spojené s publikací tiskových aktivních opatření – nelze tudíž hovořit o čistě ideovém přístupu. Z výše uvedeného (spolupráce se Sověty) lze vydedukovat (jakkoliv jde o domněnku, kterou nelze jednoznačně potvrdit), že Moskva honorovala spolupráci mnohem velkoryseji (v tom dvě cesty do SSSR na několik týdnů, plně hrazené sovětskou stranou) a československá nabídka prostě přestala být pro „Alonsa“ zajímavá.
Nevíme přesně zda residentura KGB byla v Mexiku činná i po roce 1971 (je doložena pro rok 1975), protože v tomto roce (v březnu) bylo několik (asi pět) sovětských rozvědčíků z Mexika vyhoštěno, lze předpokládat, že práce KGB byla zde výrazně narušena, ne-li na nějaký čas znemožněna. Nakolik v tom sehrálo roli i svědectví Bittamnovo, lze jen spekulovat. Ale není těžké si představit, že např. pokračující kontakt Papriky (Rosalese alias Alonso) se sovětským novinářem mohl být snadno podchycen místní kontrarozvědkou, která mohla být taktně upozorněna na onoho konkrétního novináře Američany na základě informací předaných československým defektorem.
Bratrství v praxi
Tento případ je dobrou ilustrací vzájemných tzv. bratrských vztahů mezi StB a KGB. Československá výzvědná služba, silně sovětisovaná a podřízená Moskvě si v druhé polovině šedesátých let začala bolestně uvědomovat, že nejde o partnerství, nýbrž o vazalský poměr, který se stával překážkou. V tom i v operativní práce, čistě technicky. To vedlo k jistým emancipačním snahám, které vyvrcholily v pokusu (nesmělém a nakonec neuskutečněném) o reformu rozvědky. Namísto toho přišla normalisace…
Sovětští poradci působící v pražské centrále I. Správy měli přístup k živým spisům, mohli snadno identifikovat pro ně vhodné agenty. Z Brazílie je znám případ, kdy sovětská rozvědka kolem roku 1962, záhy po počátku své operativní práce v zemi, požádala československé partnery o předání částí činné a pro StB pracující agentury. Uvedli konkrétní jména, koho chtějí a výměnou nabídli svou agenturu v jiné latinskoamerické zemi. Tato výměna (předání) proběhla gentlemansky – lze říci, že poctivě. StB tuto službu vykonala bez reptání, ale se souhlasem svých brazilských agentů.
Ve druhé polovině šedesátých let už na to šli Sověti jinak – prostě si agenta převzali v terénu a ještě to zapřeli. Jelikož KGB dokonale znal situaci uvnitř StB, Moskva tušila, že souhlas s předáním agenta by už nemusel být automatický. Věděla, že v pražské rozvědce sílí vlastenecké postoje, že v Československu jako takovém (a tudíž i v rozvědce) sílí liberalisace, jakási demokratiscace a internacionalistické postoje jsou spíše předstírány (jistě ne ve všech případech).
V této souvislosti stojí za zmínku ještě jeden detail ze spisu vedeného na Rosalese. Rok 68, Pražské jaro a jeho potlačení byl totiž u mnohých zahraničních agentů dost citlivou cézurou, která často zviklala jejich loajalitu vůči řídícím důstojníkům z Československa. Pražští špioni museli provádět všelijaké intelektuální kejkle, aby udrželi pochybujícího agenta. Většina levicových intelektuálů (a z jejich řad se rekrutovalo mnoho agentů StB) nepřijala intervenci vojsko Varšavské smlouvy jako „bratrskou pomoc“, spíše v tom viděla projev komunistického imperialismu. José Natividad Rosales, jak se zdá, měl na vpád vojsk asi nejprve podobný názor, který nakonec modifikoval. Výsledkem byl, jak to zaznamenal kádrový příslušník rozvědky Šimovič (pravým jménem Jiří Švestka), postoj „zcela rozumný“. Natividad Rosales zásah SSSR vnímal jako „nevhodný, nicméně dodává, že není myslitelné, aby ČSSR odešla ze svazku soc. států a že je nutno vše upravit a konsolidovat ve vztahu k ostatním socialistickým státům.“
Nikolaj Sergejevič Leonov ve své zajímavé knize Licholjetě (první vydání 1994) kritisoval skutečnost, že „události v Maďarsku v roce 1956 nebo v Československu v letech 1968–1969 nikdy nebyly v sovětských rozhodovacích kruzích podrobeny vážné kritické analýze. Omezili se na politická hodnocení, která měla sloužit jako propagandistická role, ale nijak nenařizovali tehdejším vůdcům hledat příčiny neschopnosti a vybírat vhodné léky proti ní“. Byť se šířeji o této otázce nerozepsal, zdá se, že jako inteligentní a zkušený operativec chápal osudný omyl sovětské politiky, který způsobil mezinárodnímu komunistickému hnutí těžké ztráty. Chybu vnímal, ale zároveň – a to vyplývá z četby celé knihy – zastával postoj navzdory všemu a všem, tj. identifikoval se se sovětským impériem, které prostě bylo jeho jedinou vlastí. Ostře viděl všechny chyby a omyly, ale nakonec to byly ty vlastní, sovětské a tedy i srdci nejbližší chyby a omyly. Tento postoj mohl zastávat již v 68. roce a mohl mít vliv i myšlení Rosalese. Je totiž nepředstavitelné, aby se Leonov nepokusil v této věci mexického intelektuála ovlivnit. Jak píše ve svých pamětech, Mexiko opustil až ke konci tohoto roku. Takže jejich kontakty musely být četné a součástí takového vztahu operativce s agentem byla i ideologická výchova.
Řízení agenta v terénu bylo koordinováno s centrálou, která postup práce vyhodnocovala a dávala pokyny, kterak pracovat dál. Jistě tomu tak bylo i v případě práce Leonova s Natividad Rosalesem, o všem byl informován i místní resident, tedy bezprostřední nadřízený Leonova, čili resident, který se pravidelně stýkal se svým československým protějškem. Jasně vidíme, že sovětský resident, když tvrdil, že Leonov je člověkem MZV a ne rozvědky, tomu „našemu“ lhal do očí. Nelze z toho nevyvodit závěr, že Natividad Rosales byl pro KGB strategicky důležitý. Nepochybně dostal od Leonova příkaz utlumit vztah s Čechoslováky, protože podobně pracovali i českoslovenští špioni – u svých agentů, u nichž věděli, že mají styky s představiteli jiných socialistických zemí, radili (a to důrazně), aby tyto kontakty omezili. Takové kontakty byly totiž nápadné, zvětšovaly zranitelnost, možnost dekonspirace, odhalení místní kontrarozvědkou. V chování „Alonsa“ právě po roce 1968 je viditelná neochota stýkat se s československým špionem. Vysvětlení je dvojí – buďto za to mohl rok 68 – což víme, že ne, nebo šlo o zásah jeho řídícího důstojníka jiné služby, čili KGB. Existuje ještě třetí možnost, ale v tomto případě asi spíše hypotetická: mohl být varován mexickou policií, že ta monitoruje jeho kontakty s představiteli socialistických zemí a radí mu je omezit.
Samozřejmě: se znalostí morálních kvalit dané osoby můžeme teoreticky připustit, že existovala ještě čtvrtá možnost – Rosalese mohla oslovit přímo některá americká služba (možná CIA) a poradit mu, aby pracoval pro ně jako dvojitý agent. V Mexiku takový scénář vyloučit nelze.
KGB přestřelil
Stojí za to se ještě vrátit k oněm pěti vyhoštěným z Mexika sovětským „diplomatům“. Tehdy šlo o poměrně velký skandál, který jistě negativně ovlivnil sovětsko-mexické vztahy. Na první pohled tato událost nemá spojitost s Rosalesem, ale mějme na paměti, že tehdy spolupracoval (k vyhoštění došlo v březnu 71) se sovětskou rozvědkou a tak radikální krok má vždy pro danou rozvědku na území, kde pracuje, dalekosáhlé následky. A má rovněž velký psychologický vliv na její tajné spolupracovníky. Prostě vzbuzuje strach. Případ byl tehdy medialisován. Něco takového tajné spolupracovníky paralysuje.
V prvé řadě po tak silném „provalu“ dochází k utlumení ofensivní špionážní aktivity. Následně jsou postiženou službou důkladně analyzovány všechny její případy, bádá se, kde se mohla stát chyba, jak došlo k „provalu“ (prozrazení), je nařízena obzvláštní opatrnost, a pokud zásah protivníka je bolestivý (tady došlo k vyhození pěti diplomatů naráz, to je opravdu drtivý úder), špionážní práce je prostě zcela zastavena. Zdá se, že mexická residentura byla ochromena jen na krátkou dobu, neboť dle Mitrochina na začátku 70. let byla poměrně aktivní.
Pozoruhodné je v tomto případě pozadí tohoto skandálu. Je totiž v rozporu s vládnoucím v kruzích historiků přesvědčením, že Sovětský svaz, na rozdíl od Kuby, nepodporoval přímo ozbrojené formy odporu v Latinské Americe, že spíše volil práci v bílých rukavičkách. V tomto případě šlo o prokázanou spojitost těchto sovětských špionů s banditskou (partyzánskou) skupinou. Operativci byli rok sledováni a následně vyhoštěni ze země kvůli propojení s Hnutím revoluční akce (MAR, Movimiento de la Acción Revolucionaria), jehož členové absolvovali po studiích v Moskvě partyzánský výcvik v Severní Koreji nedaleko hlavního města Pchjongjangu. V Mexiku rabovali banky a vystupovali proti vládě. Šlo o (převážně) městskou guerillu. Sovětští špioni měli tuto skupinu přímo řídit. Američané tvrdili, že tato špionážní síť měla svůj podíl i na nepokojích, které v Mexiku propukly již v roce 1968.
Sovětská ambasáda měla v té době v Mexiku 25 diplomatů. Dle odhadů polovina z nich pracovala přímo pro výzvědné služby. Pakliže pět z nich bylo nějakým způsobem zapojeno do řízení místního (leč inspirovaného z Moskvy) ozbrojeného odporu, nelze určitě mluvit o náhodě a ani o tom, že KGB se neangažoval také v těchto formách subverse. Zarážející přitom je, že pravděpodobná hlava operace – Dimitrij Diakonov – byl tehdy sice zkušeným 53 letým rozvědčíkem, který v Latinské Americe působil od roku 1947, ALE dříve – již v r. 1959 byl vyhoštěn v souvislosti se špionáží z Argentiny a v roce 1963 brazilský tisk ho dával do souvislosti s tzv. vzpourou seržantů. To by nasvědčovalo tomu, že KGB trpěl personální nouzí, což by vysvětlovalo nasazování „profláknutého“ důstojníka a také roli StB, jako záložní armády, v této špinavé, studené válce.
A ještě jedna zvláštnost – odhalení pěti sovětských diplomatů jakožto nebezpečných špionů bylo možné díky emigraci sekretářky sovětského velvyslanectví Raisy Kiselnikovové v únoru 1970. To ona předala po svém útěku západním zpravodajským službám (včetně americké CIA) cenné informace o tajných operacích KGB ve Střední Americe. Je podivné, že KGB tuto defekci nevyhodnotil jako potenciální riziko pro bezpečnost realizovaných akcí a nebyly podniknuty kroky k zamezení prozrazení svých rozvědčíků. Jistě, nešlo o útěk kádrového příslušníka špionážní služby, šlo „jen“ o sekretářku, jenže zkušená rozvědka jistě věděla, že i „obyčejné“ sekretářky bývají velmi cenným a dobrým zdrojem informací. Tuto zajímavou epizodu studené války dosti podrobně popisuje americký autor John Barron ve své knize KGB – The secret work of soviet secret agents (New York, 1974), kde nalezneme i fotografie některých aktérů tohoto příběhu.
Jako dovětek dodám, že ruské zdroje (wikipedia a peoples.ru) Diakonova nikterak nespojují s KGB, dokonce ani neuvádějí, že byl z Argentiny a Mexika vyhoštěn.
Mexický zdroj o KGB v Mexiku https://www.eluniversal.com.mx/cultura/la-condesa-centro-de-operaciones-del-espionaje-ruso-en-mexico/?utm_source=chatgpt.com
Napsat komentář