Vladimír Petrilák
Začnu oklikou… Chci-li cokoliv napsat o Šadrinovi, musím se vrátit k osoběbrazilského právníka a sociologa Clodomiro Morais (1928-2016), o němž jsem psal v knize Rudá samba. Vracím se k němu po letech spíše náhodou. Jelikož se nyní pokouším shromáždit materiály o residentuře československé rozvědky (I. Správy Ministerstva vnitra, čili StB) v Ekvádoru, což je samo o sobě tuze zajímavé, protože dosud panovalo přesvědčení (zkustze se na to zeptat třeba AI), že v této zemi residentura StB neexistovala, narazil jsem i na stopu potvrzující přítomnost KGB v Quito. Ta však je doložena až k roku 1971, kdy podle nejlepšího webu věnujícího se KGB (viz: https://shieldandsword.mozohin.ru/kgb5491/resident/quito.htm) v tomto roce tam měl být residentem Anatolij Michajlovič Šadrin (ШАДРИН Анатолий Михайлович).
Šadrin – naprosto záhadná postava, ke které nelze na internetu dohledat prakticky vůbec nic. Ani to, že mohl být v diplomatických službách sovětského ministerstva zahraničí. A tyto záznamy zpravidla lze poměrně snadno dohledat, existuji veřejně dostupné (ne vždy) diplomatické listiny, na nichž jsou uvedeni jednotliví zástupci dané země. V tomto Šadrinově případě však není skoro nic. Zkoušel jsem i ruský vyhledavač, různé jiné způsoby – výsledek je takřka nulový. Šadrinů je celkem dost, ale diplomat jakoby nikdy neexistoval. Tento sovětský diplomat (a dva další) se objevil pouze na webu odtajněných dokumentů CIA v souvislosti s Ekvádorem, odkud byl v roce 1971 vyhoštěn. Což jistě potvrzují i veřejně dostupné ekvádorské zdroje.
Ale cosi mi zablesklo v hlavě, že se jménem znějícím jako Šadrin jsem se musel již někde setkat. Nejde o slavného hokejistu hrajícího v dresu s nápisem CCCP. Tento se mi samozřejmě vybavil také.
Ano, vybavilo se mi, že jsem o komsi s podobným jménem četl v souvislostí s Brazílii někdy kolem na začátku 60. let a měl by být uveden v záznamech rozvědky I. Správy MV. A to, jak jsem si uvědomil, v souvislosti s Brazilcem, který se oženil s Češkou…
Takže jsem se opět musel ponořit do svazků souvisejících s činností československé rozvědky v Brazílii v 60. letech minulého století, abych toho Šadrina nakonec našel.
V amerických dokumentech je uváděn jako Shadrin, zatímco v brazilské portugalštině je to Chadrin, Anatole Chadrin. Podařilo se mi dokonce v dobovém tisku najít jeho fotografii, která je uvedena výše.
Takže co má Šadrin společného s Brazílií a “Mouchou”?
13.12.1962 byl v Rio de Janeiro policií zadržen advokát a poslanec Clodomir de Morais, advokát Rolnických Lig (Ligas Camponesas) – polovojenské rolnicko-odborové organisace organisované charismatickým politikem Franciscem Julião (1915-1999). Morais byl osobou dobře známou StB, ta mu dala krycí jméno MOSCA, což znamená moucha. Morais (někdy se píše Moraes) se v roce 1958 oženil s Češkou Marií Březinovou (nar. 1940), se kterou měl v Brazílii dvě děti. Poznal ji jako tlumočnici během návštěvy Československa v r. 1957. Tehdy by vedoucím brazilské delegace na Světovém mfestivalu mládeže ve Vídni a udělal si i výlet do Československa. V 58. se Marie Březinová odstěhovala (legálně) za ním do Brazílie.
Československá rozvědka se o Moraise začala blíže zajímat až v roce 1961 a to právě kvůli jeho spojení s Rolnickými Ligami. S touto organisací sdružující chudý zemědělský stav chtěl navázat kontakt KGB, ale první oťukávání situace provedla StB. Residentura v Riu se však od kubánských „přátel“ (čili od tajné služby DGI) dozvěděla, že Morais spolu s dalšími činiteli z Lig absolvoval v 61. roce na Kubě kurs pro partyzánský boj a že je tajným členem Komunistické strany Brazílie (PCB). Tyto okolnosti vedly k nejvyšší opatrnosti v kontaktu s ním – rozvědka vlastně nechtěla dále tento kontakt udržovat, vzhledem k vysokému risiku dekonspirace (také proto, že styk se členy kom. stran měla rozvědka zakázaný), jenže Julião , šéf této organisace si přál, aby Clodomir Morais byl spojkou mezi ním a Čechoslováky. Měl za to, že když má českou manželku, tak ví, jak s Čechy mluvit. Dlužno dodat, že Moraisovo postavení v Ligách nebylo ledajaké, był totiž pravou rukou vůdce tohoto hnutí.
Zde stojí ještě za zmínku jeden detail, v československém velvyslanectví v Havaně se podle záznamů StB, byl přimluvit za Moraisovu věc OSOBNĚ Fidel Castro, šlo o to, aby se z Československa ke své dceři a zeti mohla vystěhovat matka Březinové, která zůstala ve vlasti vlastně jako samotná vdova. To by potvrzovalo informaci, kterou také StB obdržela z Kuby, totiž že Morais se znal s Fidelem Castrem osobně. Úřady toto vystěhování povolily.
Rolnické Ligy chtěly z Československa získat především zbraně. MOSCA (takové kryci jméno obdržel Clodomir de Morais) dokonce během schůzky v květnu 1962 přesně specifikoval o jaké zbraně by mělo jít. Šlo jim o zbraně amerického původu (kvůli snadnější dosažitelnosti munice), krátké zbraně, protitankové, granáty, bazuky apod. Ligy chtěly také rotačku, instruktážní filmy a knihy o vedení ozbrojeného boje. „Mosca“ se konkrétně zajímal o to, zda existuje film o tom, jak v Československu proběhl puč v roce 1948.
Obavy StB ze styku s Moraisem našly své opodstatnění v oznámení publikovaném v periodiku Novos Rumos (komunistický tisk) o vyloučení Moraise z komunistické strany za dobrodružnou posici a rozkladné působení. Šlo nepochybně o rozhodný příklon Lig ke kubánské cestě – čili k ozbrojenému řešení, což tehdy komunisté takticky odmítali. Na počátku roku 1962 kvůli těmto rozdílům došlo dokonce k rozdělení strany na dvě, tou starší byla promoskevská, odštěpenci – ti byli pročínští a prokubánští – stoupenci násilného převratu co nejrychleji provedeného.
Mezitím Julião, na přání StB, sice určil jiné osoby jako spojky s residenturou rozvědky v Riu, ale i tak k setkání s „Moscou“ ještě docházelo.
V dubnu 1962 residentura zpracovala pro ÚV KSČ a přátele (KGB) na základě rozhovorů s Julião a Moraisem obsáhlou zprávu o Ligách. Doplňme, že úkol rozpoznání této organisace byl součástí aktivního opatření LUTA, což byla operace rozvědky, jejímž cílem bylo usměrnění žádoucím směrem občanské války, kdyby taková v Brazílii propukla, s čím se – celkem dost reálně – tehdy počítalo.
Ze zprávy o Ligách vyplývalo, že měly více než 250 000 členů, že již měly vytvořeny vojenské oddíly a že se snaží i o vybudování městských guerillových struktur. Velmi zajímavý až pozoruhodný detail jejich plánované taktiky (v situaci revolučního boje) prozradil „Mosca“. Zde uvedu doslovný citát: „K tomu dodal (pramen, čili MOSCA), že v rozhovoru s Fidel Castrem si Castro stěžoval, že udělal chybu když obsadil Havanu přímo, aniž by ji nechal trochu vytrpět a proto že Havana je nyní největším soustředěním reakce. Stěžoval si na Guevaru, na jehož popud byla Havana rychle obsazena. Na podkladě této argumentace se zdá, že vedení lig (anebo přinejmenším pramen) se domnívá, že vyhladovění měst jim získá sympatie měst. Obyvatelstva.“
Ve zprávě se dále konstatuje, že vedení Lig v podstatě čeká na podnět, který by jim umožnil rozpoutání partyzánské války ve vnitrozemí Brazílie. Signálem může být pravicový puč, ale může jít i o událost mnohem menšího významu, která se však dotkne rolnictva.
Ligy byly přesvědčeny, že mají potenciál k tomu, aby rozpoutaly ozbrojený boj a partyzánskou válkou dát podnět ke změně politického zřízení Brazílie.
Pro československé i sovětské vedení podstatné však bylo i to, že Julião se rozešel z Komunistickou stranou Brazílie a jednoznačně se orientoval na Kubu.
V prosinci 62 byl Morais zadržen, spolu s jakousi družkou (Celií Limou, nikoliv svou manželkou), když převážel v autě zbraně. Morais později tvrdil, že zbraně mu byly podvrženy a že byl policí při výslechu mučen elektrošoky do varlat.
Připomeňme, že toto vše se dělo PŘED vojenským pučem (1964), čili v demokratických podmínkách, kdy Goulartova vláda prosazovala politiku levicového směru, orientovala svou zem na styky z komunistickým blokem. Za Goulartovy vlády vyšla z ilegality komunistická strana. Rozvíjely se mnohé jiné, levicové iniciativy, prostě byl to sice ještě demokratický systém, ale s mnoha levicovými tendencemi.
Pro zajímavost ještě jedna výtka, kterou pronesli čelní představitelé Lig v rámci jednání s residenturou rozvědky – divili se, že Československo vyzbrojuje pokoutně (tajně) Brizolu a Goularta a nikoliv je. Mělo jít o tajné a nelegální dodávky zbraní československé výroby (značného množství), o kterých však StB vůbec nevěděla. Zde vysvětleme, že levicový populista Leonel Brizola byl guvernérem státu Rio Grande do Sul a byl Goulartovým švagrem. Joao Goulart byl presidentem celé Brazílie. Mělo jít údajně o tajné vyzbrojování pro případ – buďto odražení pokusu o pravicový převrat anebo o přípravu na preventivní levicový puč. Otázka nelegálního dovozu velkého množství československých zbraní byla dokonce tehdy předmětem interpelace jednoho z pravicových poslanců. Nicméně civilní rozvědka StB s tím opravdu neměla nic společného… Mohlo jít o kubánskou svévolnou akci, ale to je jen hypotéza.
Ale zpět k zatčení Moraise. Celou tuto záležitost připomínám totiž hlavně kvůli tomu, že v brazilském tisku i v záznamech StB se v této souvislosti objevilo jméno jednoho sovětského diplomata. U Clodomira Moraise byla totiž nalezena navštívenka onoho diplomata s krátkým vzkazem – omluvou, že se nemůže dostavit na domluvené setkání s Francisco Julião. Na vizitce bylo uvedeno jméno sovětského konsula CHARDINA. Pak se objevila verse CHADRINA. A soudruh Bakalář (z residentury StB) v upřesňující poznámce dovysvětlil: Anatolio M. Chadrin – II. tajemník (konsulární záležitosti).
O několik dnů později však residentura podala zprávu, že se vlastně nic nestalo. Dle sdělení agenta LOBO Rada národní bezpečnosti při presidentské kanceláři závažnost případu označila za takřka nulovou a zmínku o sovětském diplomatovi jako nahodilou.
Je otázkou, nakolik byl agent LOBO důvěryhodným spolupracovníkem a taky nakolik postoj Rady národní bezpečnosti byl opravdu objektivní, protože další vývoj ještě před vojenským převratem ukazoval na naprostou benevolenci (záměrnou nebo naivní?) vlády a Rady k otázkám souvisejících s komunistickou infiltrací v Brazílii.
StB rozpracovávala dokonce i šé
fa Lig Francisca Julião, avšak po pohovorech s „přáteli“ (KGB) došlo ke „stanovení nové linie práce v Brazílii“, což znamenalo, že Ligy i Julião si převzal do své kompetence KGB. Stejný osud pravděpodobně potkal i aktivní opatření Luta.
Ale tyto záležitosti zde nyní neřeším, podstatná je účast Šadrina – jakkoliv zprostředkovaná, ta je totiž potvrzením toho, že Sovětský svaz se o Ligy zajímal a nepřímo i toho, že II. tajemník sovětské ambasády musel být důstojníkem KGB. Jeho vyhoštění z Ekvádoru v roce 1971 již nelze tudíž vnímat jako čistě politickou záležitost (obvinění zněla totiž dost fantaskně – měl údajně pobízet odbory ke stávce a svržení režimu). Šlo nesporně o zpravodajce a to zkušeného zpravodajce, který jakožto rozvědčík už v Brazílii navazoval spojení s partyzánskou organisací, u níž byl předpoklad, že v rámci řízené operace komunistických tajných služeb (AO LUTA) sehraje nikoliv nepodstatnou roli.
Jen nepatrné zmínky v dobovém tisku a dokumentaci StB spolu s uvědoměním si, čeho chtěli dosáhnout zpravodajci SSSR i ČSSR v 60. letech minulého století dávají solidní předpoklad, že Anatolij M. Šadrin byl skutečně profesionálním špionem.
Prozatím víc informací o Šadrinovi nelze najít. Moskevský archiv KGB je nedostupný, další zdroje selhávají. To se však může změnit. Dufejme, že brzy…
NB
Podíval jsem se na brazilskou stranu Brasil nunca mais, kde je shromážděna dokumentace represivních orgánů Brazílie vedená vůči všelijakým komunistům a levičákům. Lze tam nalézt i záznamy týkající se Clodomira Moraise. Nic převratného jsem tam nenašel, jen mne zaujala jedna drobnost – policejní orgány ve státě Pernambuco zaznamenaly kontakt Moraise s českosloveským občanem – a zde je zkomolená verse – Ludomir Blasik. Tato informace byla z Pernambuca zaslána policejním orgánům v Minas Gerais v březnu 1962. V hlášení bylo konstatováno, že Morais byl spojkou mezi oním československým občanem a Franciscem Juliao. No, je tam ještě cosi o komunistických bandách, guerille atd. To by souhlasilo, ale s tím Čechoslovákem to asi bylo trochu jinak. Nepochybně musí jít o Lubomíra Blažíka. On byl v Brazílii jako dopisovatel ČTK (opět – umělá inteligence o tom nic neví) a to do února 1960 do července 1960. Brazilské úřady mu neprodloužily vízum, musel odjet. Jako novinář se mj. zúčastnil slavnostního otevření nového hlavního města Brasilia. A teď pozor – nebyl tam jakožto kádrový příslušník rozvědky, tím se stal až po návratu z Brazílie 15. listopadu 1960. Sluší se dodat, že v roce 68 byl L. Blažík stoupencem reformního hnutí a po čistkách byl ze služeb Ministerstva vnitra vyhozen, vrátil se k dělnické profesi. Předtím však, od 50. let po dlouhá léta byl agentem, tzv. ideospolupracovníkem. Nicméně ve svazku vedeném na Moraise ani v dalším věnovaném Juliao není o tomto kontaktu s Blažíkem ani slovo. Sice nelze vyloučit, že takový kontakt mohla po „Radkovi“ (což bylo krycí jméno Blažíka) chtít např. KGB, ale v té době bych to nepředpokládal. Ani StB to po něm nechtěla a KGB tehdy ještě neměla svou legální residenturu v Brazílii. Spíše šlo o čistě novinářský zájem o zajímavého vůdce rolnického hnutí. Takže ne vše tajné je skutečně cenné… Ale to je jen poznámka na okraj a pro případ, kdyby někdo chtěl do té story zatáhnout i Lubomíra Blažíka. Sice tam patří, ale zcela okrajově a ne v souvislosti se špionáží a diversní činností, jakkoliv by to tak – na první pohled – mohlo vypadat.
A ještě jeden dovětek:
Morais byl opětovně zatčen po puči v 1964 r., strávil ve vězení zhruba rok, poté byl přinucen emigrovat – stal se sociologem a propagátorem družstevnického hnutí, působil mj. v Chile, Mexiku, ale i v NDR. Na emigraci se dvakrát oženil, z čehož lze vyvodit závěr, že se s Marií Březinovou rozvedl. Ona i její dcery (dvě) zůstala v Brazílii i po puči – tolik se mi povedlo najít.
A ještě jeden:
Dva sovětští diplomaté – Šadrin a Jackov (jak píše Tobies Rupprecht v článku Socialist high modernity and global stagnation: a shared history of Brazil and the Soviet Union during the Cold War, Journal of global history, 3/2011) –
„Anatolij Šadrin and Nikolaj Jackov“ (uvádím transkripci z anglického textu!) v listopadu 1964 (čili několik měsíců po pravicovém převratu) obdrželi Medaile chvály od vlády Castelo Branco. Podle tisku měli jednat v rozporu proti rozkazu vměšovat se do brazilských vnitřních záležitostí. Tuto záležitost měl v soukromém rozhovoru se sovětským velvyslancem tehdejší brazilský ministr zahraničí komentovat jako naprostý výmysl. Čili buďto brazilští pučisté měli vytříbený smysl pro humor anebo v tomto případě šlo o pokus o kompromitaci těchto sovětských diplomatů před vlastními, sovětskými orgány, mohlo jít o jakousi psychologickou hru – aktivní opatření – řečeno jazykem komunistických zpravodajců.
Vladimír Petrilák
Napsat komentář