Příběh Alexandra Kunošiho
Alexander Kunoši
(1908 – 1962)
Nikde se nedočtěte, že první velvyslanec komunistického Československa v Argentině (1947 – 1952), Alexander Kunoši, byl v době svého působení v Jižní Americe využíván sovětskou i československou rozvědkou jako zdroj informací.
Z dostupných zdrojů se dozvíme, že Alexander Kunoši “Vystudoval gymnázium v Lučenci a pak práva a národní hospodářství na PrF na univerzitách v Praze a v Bratislavě (JUDr. 1931), později si doplňoval vzdělání ještě na Haut Études Internationales v Paříži. Již v době studií pracoval také jako smluvní úředník ministerstva veřejných prací v Praze a od r. 1931 byl koncipistou Krajinského úřadu v Bratislavě, kde současně vyučoval na státní obchodní akademii. Od r. 1935 působil v Exportním ústavu, kde vedl tzv. balkánské oddělení, současně byl členem tzv. komise expertů Hospodářské rady Malé dohody, o níž také napsal několik pojednání (Malá dohoda jako činitel mieru /1936/). Po rozbití ČSR odešel do exilu do Paříže, kde se posléze stal úředníkem finanční správy Čs. národního výboru, později působil v ministerstvu vnitra exilové vlády. Od léta 1941 sloužil necelý rok v čs. vojsku, poté vstoupil jako úředník do exilového ministerstva sociální péče, kde se od 1. 2. 1944 stal přednostou repatriačního odboru. V Londýně také publikoval, např. knihu The Basis of Czechoslovak Unity (1944). V červenci 1945 přešel do obnoveného MZV v Praze a zde byl v říjnu 1945 (v hodnosti ministerského rady) ustanoven zástupcem přednosty národohospodářské sekce. V březnu 1947 byl jmenován prvním poválečným vyslancem v Argentině (se současným pověřením v Paraguaji a Bolívii), jako člověk blízký sociální demokracii zůstal po únoru 1948 loajální i k novému komunistickému režimu. Zůstal v Buenos Aires ještě dalších tři a půl roku, do listopadu 1951, r. 1949 dokonce zastupoval čs. vládu v právním sporu proti bývalému vyslanci v Uruguayi A. Rašínovi. Brzy po návratu do Prahy byl nicméně v lednu 1952 zatčen a více než dva roky bez soudu vězněn, načež byl propuštěn a trestní stíhání proti němu zastaveno jako neopodstatněné. Podobně jako jeho další kolegové však už do služby přijat zpět nebyl a dožil v Bratislavě, kde se živil mj. jako překladatel (přeložil např. Africké ráno S. Usmana (1962) nebo román Burziáni od Maurice Druona (1962)” (Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 133). Další zdroje (jako wikipedie v češtině a slovenštině, Slovenská encyklopedie či Bibliografie dějin českých zemí) uvádějí podobné informace.
Kunoši měl pracovat pro Sověty (?!)
Nikde není žádná ani nejmenší zmínka o tom, že by Kunoši měl vedle svého oficiálního diplomatického působení v popisu práce i špionáž. S tímto tvrzením jsem se poprvé setkal v knize současného ruského autora – experta na činnost sovětské rozvědky v Latinské Americe – Nila Nikandrova, nazvané “Na zadním dvorku USA – stalinští rozvědčíci v Latinské Americe” vydané nakladatelstvím Vječe v r. 2020. (Никандров Н. На «заднем дворе» США. Сталинские разведчики в Латинской Америке / Н. Никандров — «ВЕЧЕ», 2020 — [Анатомия Спецслужб] ISBN 978-5-4484-8332-5).
Od vydání této práce uplynulo již šest let a dosud si v Česku či na Slovensku nikdo nevšiml toho, že Nil Nikandrov v této práci tvrdí, že Alexander Kunoši, tehdejší československý velvyslanec, předával sovětské residentuře v Buenos Aires informace, za které si nechal platit americkými dolary.
Potíž s ruskými knihami o sovětské rozvědce je v tom, že autoři sice uvádějí nějaká tvrzení, která údajně vycházejí z archivních zdrojů, ke kterým jim byl umožněn (selektivně) přístup, ale vzhledem k nedostupnosti archivů neuvádějí žádné signatury spisů, které daná tvrzení obsahují či potvrzují, takže je vlastně nemožné jakkoliv to ověřit.
Kunošimu Nikandrov věnoval několik odstavců své knížky, tož je uvedu všechny.
“Ve své diplomatické práci se Budarin řídil zásadou: „Nemáme co rozdělovat, pracujeme pro vlast.“ Jako samozřejmost přijal pokyn Vyšynského, aby předal rezidentovi kontakt na československého diplomata, který byl v korespondenci s Moskvou označován přezdívkou „Žuk“. Od té chvíle Monachov osobně přijímal, vyhodnocoval, zpracovával a předával do Centra obsah přijatých dokumentů. Byly cenné, protože „Žuk“ měl zdroj v sekretariátu prezidenta Perona. Kdo byl tento zdroj – zůstávalo záhadou. Odhalit ho se nejprve pokoušel Lux , poté Budarin, následně byly příslušné pokyny dány Monachovovi.
Ale pro „Žuka“ byl tento „tajný“ dodavatel informací zárukou stabilního „výdělku“ v dolarech, a tak se držel jako skála: o záhadném zdroji neprozradil ani slovo! Monachov se samozřejmě snažil zjistit více o samotném „Žukovi“ – Alexandru Kunošimu, zástupci československé mise. Zjistil, že příkaz k předání dokumentů „sovětským soudruhům“ obdržel Kunoši z Prahy od svého „přímého nadřízeného“.
Zdá se, že tento nadřízený, navzdory „znečištění“ československé diplomatické služby nepřátelskými živly, zaujímal k Sovětskému svazu loajální postoj. Získané materiály – originály šifrovaných telegramů a v některých případech výpisy z nich. Dokumenty byly předávány na předem domluvených místech, někdy na recepcích. Po zkopírování na residentuře byly materiály bez prodlení vráceny. Monachov považoval Kunošho za „až naivně neopatrného.
Monachov se snažil pochopit důvody, které vedly Kunošiho k takovému riskování. Byla to jen chamtivost? V letech 1941–1944 pobýval v Londýně a označoval se za „levicového socialistu“.
Vydal knihu s optimistickou prognózou ohledně budoucnosti Československa. Monachov se setkával s lidmi, kteří znali Kunošiho z Anglie. Na mnohé působil jako „oportunista a kariérista“. Jeho manželka, Francouzka, studentka, se po obsazení Prahy nacisty vrátila do Paříže, kde pokračovala ve studiu až do osvobození Francie.
V reakci na proces „politické transformace“ Československa Kunoši vstoupil v roce 1946 do komunistické strany. Byl šokován bouřlivým vývojem událostí v Československu po smrti Jana Masaryka. Sebevražda? Vražda? Stal se snad obětí sovětských agentů? Právě z tohoto důvodu mnoho československých diplomatů podalo výpověď a požádalo o politický azyl v zemích, kde působili. Kunoši patřil k nemnoha, kteří neodešli. Monachov poznamenal v charakteristice o „Žukovi“: „Mnohé ve své zemi nechápe, proto s rozhodnutím nespěchá.“ Kunoši však odmítl zveřejňovat v bulletinu svého velvyslanectví články, které ukazovaly „pokrokovou roli SSSR – vůdce demokratického tábora“.
Svůj postoj zdůvodnil jednoduše: „Spoluobčané by mě za takovou propagandu zkritizovali.“ V polovině roku 1950 Kunoši zmizel. Několik týdnů o něm nebyla ani zmínka v diplomatické kronice! „Žuk“ ignoroval domluvené signály o nutnosti se dostavit na schůzku. Nabízel se závěr: Kunoši má problémy, nechce riskovat. Vše se vyjasnilo, když Monachov na podzim roku 1951 narazil na krátkou zprávu v deníku „La Nacion“ o zatčení Kunošiho v Československu. Byl podezřelý ze spiklenecké činnosti.
Jak se později ukázalo, bez soudu strávil ve vězení dva roky. Byl propuštěn kvůli nedostatku důkazů. Do diplomatických služeb se nevrátil – nepřijali ho. Monachov byl zarmoucen ztrátou agenta. Ale taková je realita zpravodajské práce: věčné zdroje informací neexistují.” (str. 288 a 289 citované knihy)
Vysvětlivky:
Lax (Laks) – Kiril Jurevič Lax, resident sov. rozvědky v Buenos Aires v r. 1946, 1947-1949
Monachov – Konstantin Petrovič Monachov, resident, 1949-1953.
Budarin – Jurij Dimitrievič Budarin, I. tajemník v r. 1948
Vyšinskij – Andrej Januarevič Vyšinskij, v letech 1946-49 náměstek ministra zahraničí, v letech 1949 – 1953 ministr zahraničí, v r. 1949 předseda Infobyra, čili rozvědky.
Nesmysl nebo skutečnost?
Mou první reakcí po přečtení těchto slov bylo konstatování, že jde o nesmysl. Že máme do činění s klasickou ruskou skazkou, kde několik údajů zdánlivě souhlasí a zbytek jsou naprosté výmysly. Tím spíše, že informace nelze nijak potvrdit.
Nejprve se mi podařilo z českých dostupných zdrojů potvrdit to, co N. Nikandrov zmiňuje v závěru – příčinu zmizení Kunošiho z Argentiny. Podle zdrojů přístupných a ověřitelných v českém Archivu bezpečnostních složek byl Alexander Kunoši opravdu odvolán z Argentiny zpět do Prahy v době probíhajícího tažení proti spikleneckému centru kolem Slánského a spol.
Ve spise dostupném v ABS se signaturou MNB – 97 (Materiály z Ruzyně, část č. 6, Kunoši Alexandr) se dozvíme, že Alexander Kunoši byl vzat do vazby v Praze 17. ledna 1952, přišli si pro něj až tři příslušníci StB v civilu.
Na str. 33 tohoto svazku StB uvádí, z čeho Kunošiho vinila. Konkrétně mělo jít o šmelinu s auty v Argentině, zpronevěru částky 1 650 000 Kčs, jednání s argentinskými velkoobchodníky na ztrátových pro ČSR obchodech a k tomu ještě StB přidala dosti závažné obvinění ze styku se Zdeňkem Tomanem (Zoltán Goldberger) v Londýně za války i po osvobození v Československu.
Toman, šéf vznikající civilní rozvědky StB, byl v r. 48 zadržen a obviněn ze spolupráce s britskou IS, z vazby uprchl.
Během vyšetřovací vazby byl Kunoši vyslýchán (a pravděpodobně i mučen) k různým osobám. Obzvláště přitěžující okolností bylo to, že se Kunoši dobře znal s Vlado Clemenetisem, Ladislavem Holdošem a jinými, kteří byli v té době souzeni a odsouzeni. Clementis – a to je důležité – bezprostřední Kunošiho nadřízený jakožto náměstek a později ministr zahraničí, byl v roce 1952 popraven (3. Prosince). Kunošimu rozhodně nepomáíhalo ani to, že jeho manželkou byla Francouzska…
Mimochodem – u Tomana (Goldberger), Kunošiho (Kohn) a jiných osob, které ještě zmíním v souvislosti s tímto příběhem – je podstatný jejich původ a dokonce i místo narození. Mnohé z nich spojoval totiž židovský původ a to, že se narodili v oblasti zvané Podkarpatská Rus.
Brutální vykonstruované procesy tohoto období byly ve značné míře namířeny proti tzv. Sionistům, což byla průhledná lež maskující antisemitskou povahu tohoto tažení.
Ale vraťme se, oklikou, k případu Kunoši – ve spise vedeném na Artura Londona (sign. MNB-19) je uveden seznam osob, které se v souvislosti s Londonovým případem vyskytly v protokolech, na str. 5 je vyjmenován Alexandr Kunoši s poznámkou “odsouzen”, tento seznam (čítající celkem 246 jmen) vznikl 29. ledna 1954 a prozrazuje patrně záměr vyšetřovatelů z StB.
V Londonově spisu je Kunoši presentován jako “západní agent a sionista v Buenos Aires”, a to mnohé naznačuje. Jméno bývalého velvyslance v Argentině prochází mnoha spisy z tehdejší pohnuté doby a je jasné, že byl StB vytypován jako další oběť gigantické čistky.
Máme-li se však vrátit k našemu hlavnímu tématu – čili k otázce případné špionážní činnosti Kunošiho v Argentině nelze přehlédnout spis se spisovou značkou ZV-4 MV, což je zvláštní vyšetřovací spis vedený ok osobám: Závodský, Osvald (27.10.1910) Pokorný, Bedřich (06.03.1904) Pich Tůma, Miroslav (22.08.1919) Černý, Karel (09.05.1912) Milén, Ivo (02.02.1911) Valeš, Oskar (29.02.1912) Šmolka, Vladimír (16.09.1907).
Na str. 108 tohoto spisu je uvedena výpověď jistého Ladislava Řepíka, do roku 1950 příslušníka rozvědky, který se zabýval zastupitelskými úřady v zahraničí. Řepík byl StB vyslýchán jakožto svědek na svobodě. Výpověď byla sepsána v únoru 1952 a byl dotázán i na Dr. Kunošiho, k němuž vypověděl: “V letních měsících r. 1949 jsem VALEŠOVI předložil poznatky operativy, kterých bylo hodně za celou dobu jeho působení od r. 1947 až 1949, kdy se projevil jako nepřítel lidově demokratické republiky. Ze zpráv vyplývalo, že se kapitálově podílí na konkurenčních firmách, brzdí rozvinutí našeho zahraničního obchodu v Jižní Americe.” – Tato tvrzení byla patrně součástí konstruovaných obvinění a mola být Řepíkovi podsunuta.
Nicméně zajímavější je druhá část výpovědi, která přímo souvisí s našim hlavním tématem: “VALEŠ mi řekl, že je to spolupracovník rozvědky, který podává dobré zprávy, má styky s vysokými hodnostáři, ale vzhledem k poznatkům, zvláště posledním dal souhlas k vypracování návrhu na odvolání… Do června 1950 nedostal jsem žádných zpráv o návratu Dr. Kunošiho”. Vysvětleme, že Oskar Valeš (1912-1987, vlastním jménem Weltzer) velel rozvědce od r. 1950 do svého zatčení 26.4.1951, v 53. roce byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 21 let, v r. 56 osvobozen a v r. 64 definitivně rehabilitován.
Zde jsem tedy narazil na první, jak se zdá, relevantní, zmínku o tom, že Alexander Kunoši pracoval pro rozvědku – jenže tu československou.
Jistě, jde o výpověď z nepochybně zmanipulovaného vyšetřování a je proto nutné ji brát s velkou reservou. Nicméně jde o slova tehdejšího pracovníka rozvědky, který citoval svého šéfa.
Vyřešme ještě otázku vazebního zadržení bývalého velvyslance – v prosinci 1953 dochází ve vyšetřování ke zvratu. Nejvyšší vojenská prokuratura sděluje StB, že Alexandra Kunošiho nelze postavit pro delikty, na které je vypracována obžaloba před soud, protože tyto jsou promlčené. Prokuratura proto požadovala od StB předložení konkrétních materiálů o trestné činnosti, nebude-li tak učiněno – oznámila – bude zadržený propuštěn.
Prozatím se mi nepodařilo zjistit, co bylo skutečnou příčinou tohoto zvratu, protože procesy, které se zákonností neměly nic společného, trvaly až do roku 1954 (včetně), takže tento konkrétní případ svým zakončením se tomu trochu vymyká.
Jisté je jen to, že StB již neformulovala nová obvinění a proto 16. ledna 1954 bylo trestní stíhání zastaveno a den poté byl Alexander Kunoši z vazby propuštěn, aniž by bylo proti němu vzneseno jakékoliv obvinění. Ve vazbě strávil bezmála dva roky…
Nemohl se však vrátit na MZV a byl nucen se živit jako učitel v jazykové škole v Bratislavě. Alexander Kunoši zemřel ve věku pouhých 54 let v r. 1962, není pochyb o tom, že dvouletá vazba musela výrazně podlomit jeho zdraví. Rehabilitován byl až posmrtně. V r. 1968 mu byl presidentem udělen (posmrtně) Řád práce, který převzal jeho bratr.
Okolnosti vyšetřování a neúspěšného pokusu zapletení Kunošiho do různých piklů protistátních, sionistických či trockistických center nejsou jedinými motivy, které nalezneme ve spisech vytvořených StB a v nichž se hrdina tohoto článku vyskytuje.
Jak již bylo zmíněno, to, co nedvojznačně popsal Nil Nikandrov, čili špionážní činnost, je uvedena rovněž v materiálech StB a to nejen v souvislosti se zadržením a uvězněním bývalého velvyslance.
Postupně, jak Archiv bezpečnostních složek uvolňoval na svém webu nově zdigitalisované materiály se totiž vynořily další dokumenty, na základě kterých lze jednoznačně potvrdit, že Alexander Kunoši byl důležitým agentem československé rozvědky v Argentině a že na příkaz svého nadřízeného, Vlado Clementise, spolupracoval i se sovětskou rozvědkou. Byl natolik důležitý, že vedl celou agenturní síť a byl StB vnímám jako resident, čili šéf residentury v Buenos Aires.
Archivní protokol agenturně operativních svazků obsahuje dle webu ABS i záznam o uložení do archivu svazku s reg. č. 20878 (arch.č. 4221), který byl veden na Alexandra Kunošiho. Svazky, jejichž registrační číslo začíná dvojkou jsou spisy, které zaznamenávají tzv. Vyřazené typy – buďto bývalé agenty anebo osoby, které byly shledány jako interesantní pro StB a byl učiněn pokus je zverbovat. U tohoto konkrétního svazku je po pravé straně zápisu razítko “ZNIČENO” (2.V.84) a je zde i zaznamenáno krycí jméno osoby, na kterou byl svazek veden, a to zní “Camilo” Tento svazek možná existuje, možná ne – rozhodně není k disposici na webu ABS (ebadatelna), což však ještě nemusí nutně znamenat, že se nedochoval mikrofilm s tímto spisem.
Prozatím je to tak, že dosud nikdo ze současných badatelů se k tomuto spisu určitě nedostal a pakliže byl opravdu nenávratně zničen, tak se k němu ani nedostane. To je věc, kterou je ještě nutné ověřit.
Na základě znalosti jiných “dvojkových” svazků mohu říci, že obsah může případného objevitele zklamat – zpravidla tyto spisy nejsou kompletní, StB v nich ponechala jen ty základní informace, obvykle tedy nejde o úplnou dokumentaci.
Ale to pro tuto chvíli není až tak podstatné, protože se dochovaly jiné materiály, na základě kterých lze s určitostí totiž říci, kdy byl agent “Camilo” získán pro spolupráci s StB a co bylo obsahem jeho špionážní práce.
Jiné zdroje vytvořené StB nám totiž umožňují poznání mnoha zajímavých skutečností o rozvědce před rokem 1952, mám na myslí již citovaný velmi obsáhlý svazek, čítající 3340 stran a nazvaný “Materiály z doby Valeše a spol.”, díky kterému získáváme celkový vhled do práce rozvědky před rokem 1952, a to také na linii Latinské Ameriky, jakkoliv tento úsek práce byl spíše okrajový.
V jednom z těchto několika svazků s reg. č. 20965 na str. 73 a násl. je dokument z 1. března 1951, je podepsaný Trnkou, což byl jeden z příslušníků odboru rozvědky zabývajícího se Latinskou Amerikou. Tento klasifikovaný jako přísně tajný dokument má nadpis:
„CAMILO (Dr Alexandr Kunoši)”
Jeho obsah uvedu celý, a rázem nám bude vše jasné:
1. března 1951
P ř í s n ě t a j n é !
C A M I L O /Dr Alexandr KUNOŠI/.
„Nar. 26.7.1908 v Bratislavě, národnost slovenská, státní příslušnost československá, náb. řím. kat., ženatý. Studoval ve Francii a v Anglii. Před okupací byl zaměstnán jako úředník referátu veřejných prací v Bratislavě, pak tamtéž jako profesor obchodní akademie. Politicky byl organisován ve straně soc. dem. Během okupace se stal dobrovolníkem zahraniční armády a byl zaměstnancem nár. výboru v Paříži. Později byl vězněn ve Francii se skupinou Hoffmeistera a Pelce. Po osvobození byl zaměstnán na MZV. Zde vstoupil 23.8.1945 do KSČ. Na jaře 1946 byl jmenován vyslancem Československé republiky v Buenos Aires, kde působí dodnes. Byl však již odvolán a v dubnu t.r. se má navrátit do Československa. Za ženu má Francouzsku a dceru nar. v r. 1939. Rodiče jeho ženy žijí dosud ve Francii.
Jest velmi silná domněnka, že se nevrátí do Československa a to z těchto důvodů: Počátkem roku 1950 mělo MZV zájem na odvolání Camila. Camilo měl být doma pověřen velmi významnou funkcí na ministerstvu. Toto přeložení souviselo s velmi dobrým vztahem mezi ministrem Clementisem a Camilem. Poněvadž odchod Camila z Argentiny by zanechal naši zpravodajskou činnost v Argentině bez řídícího agenta, zdržela centrála jeho odchod. Mezi tím odstoupil v Praze ministr Clementis, což Camilo jako jeho přítel jistě velmi těžce nesl. Nyní po odhalení Clementise jako imperialistického špiona a záškodníka jeho přítel, Camilo, jistě bude mít málo důvodů k návratu do ČSR. Bylo by zajímavé zjistit, odkud pramení přátelství mezi Camilem a Clementisem a podrobně vyjasnit Camilovu činnost ve Francii a vůbec během okupace. Zradou Camila by se pro nás stali bezcennými všichni naši spolupracovníci, které on zná /Magdalena, Eusebio, Bonifacio, Diego, Lopez/. Dále jeho dřívější politická činnost u soc. dem. a jeho celkem velkopanský a grandseigneurský způsob života ještě posilují domněnku, že odmítne navrátit se domů.
Camilo byl v roce 1947 navržen a získán s. Wehlem pro zpravodajskou činnost. V rámci této činnosti pracoval celkem uspokojivě, i když neměl potřebné odborné vědomosti. Těžil ze zpráv náhodných informátorů, ale získal si také pomocníky, kteří mu dodávali materiál vědomě /Magdalena a pom. články: Eusebio, Dolores, Juan/. V listopadu 1949 byl krátce školen příslušníkem centrály s. Vydrou o konspiraci, kádrech, objektech, výstavbě sítě, schůzkách, fotografování, spojení, vázání, šifře. V létě 1950 při příležitosti jeho cesty do Prahy byl školen s. Markem o šifře a smluveno s ním šifrové spojení. Spojení s ním jest kurýrem, dipl. poštou a poslední dobou bylo vybudováno spojení šifrové po získání šifréra v Buenos Aires pro naši spolupráci. V centrále jest znám s. Trnkovi, Markovi, Wehlemu, Modrému, Kovářovi, Janouškovi, Vydrovi, Pavlišovi, Dominikovi, Miksovi a Zelenkovi. Venku ho zná po této stránce Eusebio, Bonifacio, Magdalena, Juan Dolores, a téměř jistě Lopez a býv. zaměstnankyně Čatová. V Uruguay ho zná Dr Hoyer. Jest velmi pravděpodobné, že o něm vědí i jiní zaměstnanci naší legace v Baires.
O jeho činnosti celkem možno říct, že spolupráci s námi nebral dostatečně vážně, že podceňoval zásady konspirace a vůbec význam naší služby. Prostě udělal jen velmi malý zlomek toho, k čemu měl možnosti a předpoklady. Relativně však udělal víc, než takový Lopez, Sádecký, Teodorico, Antonio, Fernao a pod.
S Camilem hodláme přerušit spolupráci, ať už se vrátí do ČSR nebo ne.
Za svou činnost nebyl s počátku honorován, od listopadu 1949 dostává za svou práci pravidelný měsíční plat 3.000,- Kčs, které jsou posílány jeho sestře Margitě Sabaminové do Bratislavy. Do února 1951 nás tedy stál 48.000,- Kčs. Kromě toho spravoval Camilo náš fond v Buenos Aires, ze kterého vyplácel Bonifacia a Magdalenu a hradil hotové výlohy Eusebia a Diega.
Vyhotoveno 3x
T r n k a“
Ve svazku se sign. MNB-2, v němž se nachází dokumentace spojená s vyšetřováním Vlado Clementise, nacházíme vysvětlení zmizení Kunošiho z Argentiny, jak o něm, píše výše citovaný Nil Nikandrov, dodejme, že ruský autor spletl rok, nebylo to v r. 1950, nýbrž o rok později. Stejně tak nepřesnost je v informaci o zatčení Kunošiho. Jde o žádost provedení výslechu Clementise k Dr. Alex Kunošimu (z 30. října 1951, sken 60/332), kde se uvádí: “K 1.7. t.r. byl povolán do Prahy pod záminkou, že se zúčastní zasedání OSN v Paříži – za naší součinnosti vyslanec z Buenos Aires, Dr. Alexander Kunoši, který byl zároveň do té doby vedoucím pracovníkem naší sítě v Argentině.”
Nebudeme zde zacházet do detailů případu Clementis, soustředíme se jen těch skutečnostech, které přímo souvisí s otázkou agenturní práce “Camilo” pro československou a sovětskou rozvědku. Samo sebou se rozumí, že vyslýchaný Vlado Clementis, v souladu s pravdou, potvrdil, že znal Kunošiho už dávno z předválečné doby a že to on ho prosadil do diplomacie a také přímo na post vyslance v Buenos Aires v r. 1947.
Vidíme zde, že úřady použily lež, aby stáhly podezřelého diplomata, o němž měly informace, že by mohl emigrovat a že StB zde potvrzuje, že tento diplomat vedl celou agenturní síť v Argentině.
Z provedených výslechů V. Clementise vyplývá, že StB se jej ptala přímo na Kunošiho, šlo o výpověď pořízenou 12.11.1951 (čili před zatčením vyslance) – tento záznam je ve 3. části svazku na str. 347 a dalších. Nevíme, nakolik šlo i v tomto případě o zmanipulované svědectví, nicméně fakta uvedená Clementisem souhlasí. Citujme tu nejpodstatnější část (přesný přepis z protokolu i s pravopisnými chybami):
“Kunoši zaměstnával jako smluvní sílu na našem vyslanectví jistého Rapaporta původem ze zakarpatské Ukrajiny, který mu dodával obsah tajných zpráv zasílaných argentinskému zahraničnímu ministru, získaných argentinským vyslancem ve Washingtonu. Mimo toho získal pro Kunošiho také zprávy které podával argentinský ministr zahraničí argentinskému vyslanci v Praze, Zprávy z Washingtonu byly velice cenné a Kunoši je pravidelně zděloval sovětskému velvyslanci”.
Čili, pokud ministr zahraničí věděl, že československý vyslanec sděloval zpravodajské informace sovětskému velvyslanci, znamená to, že to bylo činěno nejen s jeho souhlasem, ale také na jeho příkaz – toto by si Kunoši se svou minulostí (byl před válkou v sociální demokracii, do Komunistické strany vstoupil až následkem sloučení těchto stran) určitě svévolně nedovolil.
Zde v této části svědectví později odsouzeného a popraveného Vlada Clementise je ještě jeden podstatný detail – onen “jistý Rapaport z zakarpatské Ukrajiny”. Jde o Mořice Rappaporta, nar. 6.12.1916, velmi zajímavou postavu a také nesmírně důležitou pro čs. rozvědku i kontrarozvědku.
V. Clementis odhalil onen cenný zdroj informací, který byl pro Sověty v Buenos Aires záhadou a který “Žuk” nechtěl prozradit. Veřejné zdroje nám skoro nic o Rappaportovi neřeknou, snad jen to, že v roce 1953 patřil ke skupině lidí, kteří pomáhali hudebnímu tělesu Kučerovci. Vokálně instrumentální skupina Václava Kučery, jak píše v knize Můj rok 1953 Alena Breuerová (vyd. 2023) tehdy získal obrovskou popularitu. Hráli písně Latinské Ameriky a Tichomoří a hráli je profesionálně, protože si opatřili kvalifikované jazykové, etnografické i hudební poradce. K nim patřil Hanzelka a Zikmund a také “čechobrazilec Mořic Rappaport”.
S tím “čechobrazilcem” jde o drobnou chybu, protože Mořic Rappaort byl čechoargentinec, ale především Žid z Podkarpatské Rusi, stejně jako Kunoši nebo Toman. A stejně jako Kunoši byl v roce 1951 stažen do Prahy, z Argentiny, kde emigroval v r. 1939.
Byl to nepochybně velmi schopný, obratný a inteligentní člověk, nicméně mnohé o něm vypovídá i ta skutečnost, že jediné informace, které o něm lze prozatím najít pocházejí ze svazků Státní bezpečnosti, jejímž byl dlouholetým a spolehlivým agentem.
V Buenos Aires se stal smluvním zaměstnancem československé ambasády a to již v r. 1945. V roce 1948 byl získán Kunošim jako agent StB, dostal krycí jméno “Magdalena” – tyto informace lze potvrdit mj. ve svazku vedeném na Rappaporta rozvědkou (reg. č. 44619), kde StB upřesňuje: “Za dobu své činnosti v Buenos Aires nám předl MAGDALENA značné množství zpráv. Tyto však byly stylisovány novinářsky a často byly prokládány vlastními komentáři. Šlo většinou o reprodukce rozhovorů s nevědomými informátory… Jeho práce … byla hodnocena sice jako amatérská co do stylu, ale jako dobrá co se týče pramenů a závažnosti některých zpráv (opisy telegramů argentinských zastupitelských úřadů z Washingtonu a Ria, získávané na arg. MZV, plánek chilských opěrných bodů a pod.)…” Jistě by stálo za to věnovat M. Rappaportovi, který byl pak veden jako agent III. Správy v Československu, více prostoru, ale nyní konstatujme, že agent “Magdalena” byl nepochybně tím nejcennějším článkem agenturní sítě, kterou Kunoši v Buenos Aires řídil.
“Camilo” jakožto “vedoucí pracovník naší sítě” rozhodně nelenil a během svého špionážního působení v Argentině pro spolupráci s StB získal několik spolupracovníků – jmenujme “Juana” či “Eusebia”, což byli sice českoslovenští zaměstnanci zastupitelského úřadu, ale zpravodajská činnost dalších elementů jím řízené sítě byla s jistými úspěchy namířena také proti slovenské separatistické emigraci v Argentině, čemuž se věnovali jiní agenti (“Bonifacio”, “Diego”).
V souvislosti s agentem “Diego” je nutné zmínit jistou událost, jejímž negativním hrdinou byl tento agent, zatímco dvojznačně positivním hrdinou jeho řídící orgán, čili “Camilo” a nechtěně se do ní zapletli také slavní cestovatelé Zikmund a Hanzelka. Ze svazku vedeného na “Diega” (reg. č. 20117, pravé jméno: Viktor Samek) se dozvíme nejen to, že byl slovenským emigrantem žijícím v Argentině perfektně ovládajícím španělštinu, ale také to, že vedl nezřízený život, defraudoval peníze, které chtěl jeho bývalý zaměstnavatel zpět. To bylo v r. 1949, kdy “Diego” dostal práci na čs. vyslanectví. Nešťastný agent se rozhodl, že dá do zastavárny fotokameru Hanzelky a Zikmunda, kteří z Buenos Aires vyrazili Tatrou 87 na svou slavnou latinskoamerickou výpravu. Aby nedošlo ke skandálu, vše uhradil Kunoši a doporučil “Diegovi”, aby odjel do Československa a začal spořádaný život. Právě tato výpomoc v nouzi posloužila Kunošimu k získání Samka jako agenta StB. “Diego” skutečně odjel do Československa, ale nepodařilo se jej dostat již zpět do Argentiny. Alexander Kunoši tak zachránil expedici tehdy ještě málo známých cestovatelů, ale zároveň to mazaně využil k získání dalšího agenta, který pak byl v Československu nasazen na argentinské vyslanectví.
Film z výpravy je zde https://www.youtube.com/watch?v=Md5Lt92XEZ4
Jakkoliv měla centrála jisté výhrady ke kvalitě zpravodajské práce Kunošiho v Argentině, jisté je, že jeho tajná činnost vykázala, že tam lze zpravodajsky pracovat. Odvoláním “Camila” a “Magdaleny” do Prahy byla sice tato úspěšně zahájená práce rozvědky značně narušena, ale kádrový příslušník rozvědky, který přijel do Buenos Aires v roce 1952 měl na co navazovat a díky poznatkům vytěženým od těchto dvou agentů tam jel s jistou znalostí agenturního prostředí, což samo o sobě představovalo nezanedbatelnou hodnotu.
Lidské osudy nejsou jen černobílé, životní příběh Alexandra Kunošiho byl určitě zajímavý až dobrodružný, ale také tragický – přežil dva roky strávené v komunistickém žaláři – dva roky, které definitivně zlomily jeho slibně se rozvíjející kariéru diplomata.
Nevíme, jaké pohnutky ho vedly k tomu, že se ujal i role špiona – možná vlastenecké, ale spíše tu rozhodující roli sehrály motivy zištné či kariérní. Snad si tak chtěl pojistit svou budoucnost, kterou vzhledem k jeho předchozí benešovské a sociálně-demokratické orientaci v rámci komunistické reality viděl jako nejistou. Dokonalou pojistkou by mohla být spolupráce se sovětskou rozvědkou – možná to byl z jeho strany chladnokrevný kalkul?
Lze spekulovat, že ona sovětská karta mohla mít vliv na zastavení vyšetřování, ale to je jen hypothesa.
Ze zpravodajského hlediska Kunošiho práce přinášela své efekty přinejmenším až do roku 1972, kdy byl archivisován svazek vedený na Mořice Rappaporta – který po celou tu dobu (od r. 1951) byl spolehlivým a výkonným agentem StB s oblibou nasazovaným na různé Latinoameričany dlící v Československu, jakožto redaktor ČTK dokonale ovládající španělštinu věrně sloužil III. a posléze II. Správě StB. Samotný Alexandr Kunoši od propuštění z vazby pro StB již nepracoval.
Vladimír Petrilák
Napsat komentář