Tak se jmenuje dokument, jehož fragment ze strany 7 prezentujeme níže. Celé vyhodnocení čítá 37 stran a je podepsáno náčelníkem rozvědky StB plukovníkem Josefem Houskou. Jde o komplexní zprávu postihující rok práce, byla určena pro plukovníkovy nadřízené čili pro vedení ministerstva a pro ÚV KSČ. Onen níže presentovaný fragment je velice zajímavý – a tím se dostávám k titulu nynější poznámky – je totiž v přímém rozporu s tvrzeními mnoha latinskoamerických (a levicových) historiků, kteří v kontextu studené války a jejich kontinentu tvrdí, že tato část světa byla de facto mimo horizont zájmu Sovětského svazu, zatímco USA ji vnímaly jako oblast svého přímého vlivu. Naposledy jsem se s přímo explicitním vyjádřením této myšlenky setkal v práci historika Roberto Garcii Ferreiry – v jeho práci Espionaje y politica, la guerra fria y la inteligencia policial Uruguaya, 1947-1964. Tvrdí zde, že LA (Latinská Amerika) byla pro Moskvu příliš daleko a mimo možnost přímého působení. Tento argument, vedle dalších, má podporovat thesi, že „antikomunistická paranoja“ tehdejších vládců ve státech LA byla ve skutečnosti nejenže importem z USA, ale především byla neadekvátní reakcí na smyšlená, neexistující nebezpečí. Zmíněný autor se ve své studii odvolává na prozkoumané policejní archivy uruguayské policie, která bezohledně pronásledovala a sledovala tamní (nepodstatnou politicky) komunistickou stranu. Na tomto příkladu poukázal na neodůvodněnost takového počínání. Prostě, použiji-li citát z Ferreiry: “byla to (LA) oblast s nízkou prioritou, protože zóny vlivů v rámci celé bipolární konfrontace se zdály být mlčky respektované” (k poznámce pod čarou k tomuto tvrzení Ferreira dokonce přifařil další citát, s jehož pomocí dokazuje, že stejně jako Stalin nepřipouštěl svobodné volby v satelitních státech, tak vlastně stejně jednaly i USA, má zde na mysli právě oblast LA). Ostatně, když píše o demokracii v této oblasti světa, tak často tento výraz (demokracie) dává do uvozovek.
Zkrátka a dobře, Jižní Amerika byla od Moskvy strašně daleko, takže její vliv tam nelze brát vážně, protože cokoliv tam podniknout bylo logisticky náročně a vzhledem k blízkosti Spojených států i krajně, z hlediska SSSR, pochybné, pokud jde o účinnost takového vlivu.
O tom, že tyto a podobné these nejsou pravdivé, svědčí míra zájmu československé rozvědky, který věnovala této oblasti světa, o čemž informujeme na tomto webu, jakož i v knížkách, které jsme doposud publikovali. Na základě konkrétních archivních dokumentů z pražského ABS ukazujeme, že rozvědka StB měla na tomto kontinentu v různých obdobích druhé poloviny 20. století od 3 do 11 ofensivních residentur, to jest sui generis základen, z nichž vedla poměrně rozsáhlou špionážní činnost. Doplňme, že v 60. letech ročně na jednu residenturu šlo z pražské centrály rozvědky kolem 10-15 tisíc dolarů, to byly operativní výdaje, v tom nejsou započítány platy rozvědčíků či peníze na vybavení špionů. Popisujeme československou zpravodajskou službu, a co ty ostatní? Víme, že v LA operovala především KGB, ale rovněž rozvědky Polska, Maďarska, NDR či Bulharska. Nelze pominout Jugoslávii. A ještě úplně jinou kapitolou je vliv ČLR, což – mimochodem – StB rovněž bedlivě sledovala. Samozřejmě jde také o vliv špionážní.
Ale vraťme se k StB. Československá rozvědka se ve svém působení soustřeďovala především na takové oblasti a objekty jakými byly NATO, USA, západoevropské demokracie (SRN, Velká Británie, Francie, Itálie, Rakousko etc.) a Vatikán. To byl jistě prvořadý cíl, ale rozhodně ne jediný. O tom, že Latinská Amerika vůbec nebyla oblastí „nízké priority“ svědčí např. přiložená ilustrace níže – tj. již zmíněný fragment z Vyhodnocení činnosti I. správy MV za rok 1962. Náčelník I. správy se zde chlubí nejdůležitějšími aktivními opatřeními uskutečněnými v daném roce CELOU rozvědkou. Jde o shrnutí práce všech odborů – počínaje tím americkým, přes západoevropský, asijský až po africký. A zde překvapení! Na prvních dvou místech plukovník Houska uvádí aktivní opatření týkající se … Latinské Ameriky (samozřejmě že ve spojitosti s USA). Takže, k těm nejdůležitějším AO (aktivním opatřením) patří: HLAS a Družba. Hlas se týkal Organisace amerických států a AO Družba je našim čtenářům dokonale známá. Další AO zmíněná ve Vyhodnocení se týkají NSR a Itálie, Kurdů, Afriky, amerických potravin. Nutno ještě zmínit, že ta první dvě zmíněná aktivní opatření byla označována jako „celokontinentální“, to znamená, že jejich dosah zahrnoval celou Latinskou Ameriku. Tak to StB naplánovala a taktéž i uskutečnila.
Jak je známo, tato opatření StB obvykle realisovala na přání, a vlastně rozkaz, sovětské rozvědky KGB. Konec konců AO Družba byla provedena v koordinaci s rozvědkou kubánskou a KGB.
Budu jízlivý: těžko říci, proč StB a KGB tak hrubě ignorovaly rozdělení vlivů a nechtěly vnímat, že uskutečňují něco v oblasti s tak nízkou pro ně prioritou. Proč Sověti (KGB) do AO Družba vrazili 200 000 amerických dolarů, když je ta oblast vlastně ani nezajímala? Jistě, rozvědčíci pracující v 60. letech minulého století nemohli číst fundované práce současných latinskoamerických historiků, tak dobré ty rozvědky nebyly. Stejnou ignorancí, ne-li větší, se vykázal i náčelník čs. rozvědky plukovník Josef Houska, protože on akce uskutečněné v té nepodstatné oblasti světa hodnotil jako nejdůležitější aktivní opatření za rok 1962, jakáStB vůbec uskutečnila. Byla podle něj důležitější než ta provedená v NSR, Itálii nebo třeba v Rakousku. Inu, Houska nečetl Ferreiru. Buďto byl špatným komunistou, který se ve své práci řídil něčím jiným, než by měl anebo vůbec nerozuměl své práci. Ale ten poslední argument asi není příliš správný, protože právě v 60. letech rozvědka StB dosahovala svých největších úspěchů. Takže držme se spíše tvrzení, že soudruh plukovník Houska určitě nerespektoval závěry, ke kterým docházejí renomovaní historikové.
V každém případě tvrzení, že Jižní Amerika byla mimo zájem komunistického tábora je nutné vnímat jako velmi pomýlenou skazku nemající žádnou podporu v realitě. Jistě, operativní možnosti vzhledem ke vzdálenosti byly pro sovětský blok jistě horší, ale tato situace se radikálně změnila v roce 1959. Jde samozřejmě o Kubu. Její angažmá na kontinentu, byť nebylo v absolutním souladu s moskevskou linií, by totiž nebylo možné bez tiché podpory komunistického tábora.
Československá StB rozhodně nevnímala Latinskou Ameriku jako nepodstatné území, jako oblast těžce dostupnou a tudíž i nestojící za to, aby tam něco podnikala. Podnikala, a to hodně a dlouho. Od roku 1952 až do svého zániku, čili do počátku roku 1990.
Vl.Petrilák
Práce Roberta Garcii Ferreiry lze nalézt např. zde:
citovaný dokument pochází ze svazku: ABS I. správa StB, č. I/SF/0024
A zde jen pro doplnění úryvek z dokumentu hodnotícího práci rozvědky za 1. pololetí roku 1964, kdy k „nejvážnějším aktivním opatřením“ byly započítány opět na prvním místě dvě, která byla provedena v Latinské Americe, jde o AO Plamen a AO Toro.
Čili Latinská Amerika byla nnejen v roce 1962 podstatná, ale bylo tomu tak neustále. Takových příkladů lze nalézt bezpočet.
Dovětek
Tento dokument pochází z 22. února roku 1965 a týká se jedné země v Latinské Americe, Chile. Tam byla residentura rozvědky I. správy StB od roku 1965 (od května) a do 1964. roku byla obsazena jen jedním jediuným kádrovým příslušníkem rozvědky. Nicméně i vznik této residentury byl podmíněn sovětským zájmem – o tom svědčí věta z Návrhu zřízení residentury v Santiago de Chile, který byl zpracován v Praze 1é. října 1961. V něm se ocitla tato věta: “ O zřízení residentury československé rozvědky projevují veliký zájem sovětští přátelé.“ Také i touto větou odůvodňoval založení tohoto předsunutého pracoviště StB náčelník I. správy plukovník Miller, když ministrovi vnitra vysvětloval tento záměr. Československo od roku 1947 neudržovalo s Chile diplomatické vztahy, v Santiagu de Chile působilo jen obchodní zastoupení Československa a právě zde residentura byla nejprve umístěna.
V roce 1964 došlo k posílení složení residentury a v následujícím roce, kdy byly obnoveny diplomatické vztahy mezi oběma zeměmi, se StB rozhodla residenturu posílit neboli – jak je to uvedeno v přiložené ilustraci – dobudovat. Šlo o umístění na ambasádě a o její početní stav, čili de facto čtyři příslušníky tajné policie.
O tom, kterak zájem o Latinskou Ameriku byl ve východním bloku malý a nepodstatný svědčí hned první věta Návrhu:
„Vážený soudruhu ministře,
v důsledku současného rozložení vnitropolitických sil stává se Chile jednou z perspektivních zemí Latinské Ameriky z hlediska vývoje revolučního hnutí. (…) Tato situace vyžaduje podstatné zvýšení činnosti československé rozvědky…“
StB v roce 1965 záleželo na zvyšování činnosti kdesi daleko, kde žádné české letadlo ani nedoletělo, kde se i rozvědčíci dostávali složitě přes Argentinu, protože v celé Latinské Americe jim dle sovětského příkazu totiž záleželo na podněcování revolučního, či lépe řečeno národně osvobozeneckého hnutí. To nebyl rozmar ani důsledek nudy. Chile po volebním vítězství křesťansko demokratického politika Freie se totiž stala místem, kde se posílila šance na mírový přechod k čemusi, co vytvářelo lepší podmínky pro vliv komunistického východu. Bylo jedno, jak je to daleko, tu šanci náleželo uchopit a to se také stalo. Skomírající residentura byla náhle posílena a její činnost se záhy kvalitativně zlepšila. Do počátku roku 1965 nebyl v Chile zverbován ani jeden agent, situaci změnil návrat z USA jednoho chilského diplomata, který byl získán československou rozvědkou v USA, tento byl v Santiagu de Chile převzat k řízení.
Ve skutečnosti sice nějaká práce byla od roku 62 byla příslušníkem StB provedena, ale jeho účinnost vzhledem k četným problémům (i osobním) byla mizivé. Teprve ono „dobudování legální residentury“ v roce 1965 bylo tím podnětem, který dal rozvědce ty správné grády a vedlo k reálným efektům, jež se dostavily zhruba po dvou letech koncepčně i kádrově změněné práce – vedlo k verbovkám v roce 1967 přím,o na území Chile z řad občanů této země.
Napsat komentář