Carlos Fuentes (1928 – 2012), slavný mexický spisovatel, jedna z nejvýznačnějších postav světové španěloskojazyčné literatury, se na počátku šedesátých let stal objektem zájmu residentury československé rozvědky (I. správy Ministerstva vnitra, součást StB). Objevil se v záznamech residentury v Mexico City poprové v červnu 1961 jako pramen informace zaslané v předchozích dnech telegraficky do pražské centrály výzvědné služby komunistického Československa. Tehdy ještě poměrně neznámý novinář se zrovna chystal cestovat do Prahy.
Toho se rozvědka okamžitě chytla a rozhodla se kouti železo, dokud je žhavé. Fuentes byl pozván tiskovým odborem Ministerstva zahraničních věcí ČSSR do Prahy a StB byla samozřejmě u toho – dostala hlášku z Mexika, že stojí za to se na toho člověka zaměřit.
Fuentes, kterému záhy rozvědka přidělila krycí jméno „Faust“, se ubytoval v hotelu Jalta na Václavském náměstí. POdle hlášení jednoho z agentů se Fuentes projevil jako pokrokově smýšlející člověk. Jeho atraktivitu v očích StB zvýšila informace bleskově zaslaná z Mexika, získaná od agenta Sikiho, že Fuentes je nejenže čestný a schopný člověk, ale „požívá důvěru gen. Cardenase, kterého je zároveň osobním přítelem“. Lazaro Cradenas, bývalý president, obratný populista a výrazně antiamericky orientovaný politik, jakkoliv byl v té době již dávno za horizontem své slávy, stále budil obdiv a jeho jméno mělo svou váhu v mexické politice.
Nicméně StB dostala též informaci, že Fuentes je členem Komunistické strany Mexika, což by znamenalo, že by s ním nešlo počítat do budoucna jako s tajným agentem. Bylo nutné tuto informaci ověřit.
V každém případě centrála rozvědky v něm viděšla „cenný styk pro provádění vlivových a tiskových aktivních opatření“ a proto residentura v Mexiku dostala za úkol ho rozpracovat, čili vytvořit „bázi osobního přátelství“, upevnit styk a navázat relaci, jejíž součástí by byly pravidelné schůzky profesionálního špiona se spisovatelem. To bylo klasické schema, které – pokud bylo obratně realisováno – mohlo vést až k získání dané osoby jako tajného agenta.
Tímto úkolem byl pověřen kádrový důstojník rozvědky v Mexiku s krycím jménem Šimovič, vzal si „Fausta“ na starost z příkazu centrály a vystřídal dosud nasazeného agenta „Romana“.
Šimovič se s nadšením pustil do práce, povedlo se mu zorganisovat schůzku s Fuentesem a… dostavilo se zklamání.
Po dvouhodinovém setkání v restauraci Bellingen na ulici Londres (13.4.1962) důstojnílk rozvědky, pracující v Mexiku pod diplomatickým krytím, musel konstatovat, že „s Fuentesem nelze do budoucna počítat jako s člověkem od něhož by bylo možno soustavně získávat zprávy a praktikovat s ním soustavný styk. Je typem bohéma a každé slovo je třeba z něho páčit.“
Šimovič sice z pramene nějaké informace vypáčil, ale ukázalo se, že i jeho politická angažovanost, která měla vypadat slibně, tuze pokrokově, byla dost fiktivní. Rozvědčík zklamaně konstatoval, že „Faust“ pracuje na scénářích pro mexické filmy a píše romány. Čůlánky publikované v politických časopisech „vyrábí“ zejména z ekonomických důvodů. A to nejhorší čs. špion napsal na závěr svého záznamu: „Přesto, že je členem ústředního výboru Movimenta de Liberación Nacional (šlo o výrazně levicové hnutí podporované i Cardenasem) nevěděl vůbec nic o dění v tomto hnutí a tvrdil, že vše jde dobře…“ Prostě hrůza – alespoň z pohledu ambiciźního rozvědčíka.
Žádné další informace už vypáčeny nebylya tak v únoru roku 1966 rozvědka rozhodla o uložení spisu vedeného na Fuentese do archivu. V návrhu na archivisaci spisu bylo jen konstatováno, že se Fuentes stále více exponoval prokubánsky a často publikoval své články ve vyloženě levicovém časopisu POLITICA. Začal se pak více věnovat více literatuře než politice. Jewvil se jako bohém,… uzavíral se do sebe a vyhýbal se stykům. Proto byl styk s ním přerušen.
Z výše uvedeného lze vydedukovat, že nějaký oficiální styk sice residentura se spisovatelem i nadále udržovala, jakkoliv k tomu nemáme k disposici žádné záznamy, které by to potvrzovaly, ale k ničemu (použitelnému pro výzvědnou službu) to nevedlo.
Prostě Šimovič svým zkušeným špionážním okem dokonale ohodnotil situaci a rozvědka tomuto případu již nevěnovala čas ani energii. Nestálo to za to.
Dnes si můžeme myslet, že StB promarnila dokonalou příležitost – vždyť spisovatel s tak velkou publicitou, kterou dosáhl v pozdějších letech, by mohl být skvělým nástrojem v rukou schopných desinformátorů, jeho prostřednictvím by bylo možné provádět vlivovou politiku v opravdu velkém měřítku, utvážet názory na různé otázky dle scénáře napsaného v pražské centrále rozvědky, atd. Jenže to je jen smělá (a taky směšná) představa, která nemá s realitou nic společného.
Fakty jsou neúprosné – Carlose Fuentese československá rozvědka prostě nedovedla a ani mohla zpracovat dle svým představ. A poctivě to zaznamenala a díky objektivnímu a profesionálnímu přístupu ke své práci, který českoslovenští špioni měli, to z dochovaných záznamů dnes víme.
Takže i takový podsvazek, nacházející se v obsáhlém svazku nazvaném „Báze Mexiko“ (registrační číslo 11745), který ukazuje dnes až trapnou snahu o rozpracování na první pohled cenného a hodnotného „typa“ má svůj badatelský význam. Jakkoliv jde o pouhopouhých patnáct stránek záznamů, je to cenný zdroj poznání – rozvědka sama sebe ve svých tajných hlášeních neobelhávala, zapisovala věci tak, jak se odehrály.
Vladimír Petrilák
Napsat komentář