Ideový spolupracovník „Velek“, diplomat ve službách rozvědky StB

Přinášíme některé dokumenty ze svazku agenta „Velka“, později dostal krycí jméno „Sinus“.

http://cepol24.pl/stb/Velek/index.html

Dosud jsme se málo zabývali otázkou tzv. ideospolupracovníků StB, což byli de facto agenti, ale nesmělo se jim tak říkat, protože šlo zpravidla o členy KSČ a tito nesměli být verbováni jako agenti. Ale podle směrnice mohli být zavazováni ke spolupráci jako tzv. ideologičtí spolupracovníci.  Rozvědka zpravidla měla s předstihem informaci o tom, že někdo pojede do zahraničí např. jako obchodní delegát nebo diplomat. Tito lidi tudíž nezískávala ke spolupráci v důsledku nějaké kompromitace či za finanční odměnu, ale apelovala na jejich stranické a vlastenecké cítění, což zpravidla stačilo a daný člověk sám a ochotně podepisoval závazek spolupráce. Pak byl narychlo přeškolen, kádroví příslušníci mu přidělili krycí jméno a naučili základům rozvědného řemesla. Vše probíhalo při dodržení konspirace, tak aby nikdo z okolí budoucího tajného spolupracovníka nevěděl, že se z něho stal agent StB.

V zahraničí činnost takových ideospolupracovníků (IS) pro rozvědku vypadala různě. Jedni se vyhýbali kontaktu s řídícím orgánem – tj. příslušníkem rozvědky, který na zastupitelském úřadě měl svou legalisační funkci (zpravidla diplomatickou) a byl pověřen řízením konkrétního IS. Zadané úkoly plnili liknavě, nesvědomitě nebo dokonce vůbec. Při pohovorech sice měli plná ústa komunistického internacionalismu a služby Státní bezpečnosti, ale – tak to lze vyčíst v hlášeních psaných rozvědčíky z ciziny do pražské centrály – pak, když měli něco pro StB udělat, přijímali posici mrtvého brouka. Tvrdili např., že mají hodně práce anebo že by jim plnění úkolů pro rozvědku mohlo velmi znesnadnit normální práci, např. pro nějaký podnik zahraničního obchodu. Jiní dostávali jednoduše strach. StB pak vyhodnocovala užitečnost takových nepovedených spolupracovníků a jejich případy prostě odkládala do archivu s tím, že někdy po několika letech opět oslovila daného člověka a zkusila ho „oživit“, opět využít pro rozvědku.

Byly však i případy, kdy se takový ideologický agent doslova zhlédl v nové roli, a stávalo se, že se pak z něj stal kádrový příslušník rozvědky. Jiní zase velmi rádi donášeli, bonzovali anebo plnili jiné úkoly a jejich agenturní poslání se jim zamlouvalo a jakkoliv neměli být za svou službu StB finančně honorováni, asi si přišli na své i finančně, protože StB jim proplácela provozní výlohy.

Každý případ IS je jiný, ale jedno mají společné – naprostá většina ať ze strachu, oportunismu či z přesvědčení dobrovolně přistoupila na spolupráci, čímž umocňovala pocit všemocnosti StB.

V situaci, kdy StB nějaké území teprve rozpracovávala, kdy ještě její špioni na místě nebyli dostatečně etablování a neměli vytvořenu vlastní síť styků a kontaktů byli takoví ideospolupracovníci velmi vítanou pomocí. Oni – na rozdíl od tápajících v novém prostředí kádrových příslušníků – již v dané zemi operovali, měli své kontakty, své rozeznání terénu, znali většinou jazyk a uměli se již pohybovat v cizím prostředí. Tito ideologičtí pološpioni (nebo skorošpioni ) pokud měli aktivní přístup k plnění úkolů pro StB, mohli být velmi užiteční a hodně prospěšní. A to se týkalo nejen období, kdy rozvědka teprve na dané území vstupovala, ale i let následujících.

Svazek IS „Velka“ sice není příliš obsáhlý, zahrnuje jen poměrně krátké období jeho spolupráce s rozvědkou, ale i z toho mála lze vyčíst, že ing. Miloš Veselý (pravé jméno) byl poměrně aktivní a ochotný spolupracovník československé rozvědky. Byl zverbován v roce 1957, jeho spis byl uložen do archivu v roce 1964. Získání tohoto tajného spolupracovníka mělo souvislost s jeho vysláním do Brazílie, kde od února 1957 až do přeložení na zastupitelský úřad v Bolívii byl zařazen ve funkci II vyslaneckého tajemníka, zatímco v La Pazu byl chargé d’affaaires , čili vedoucím úřadu čs. vyslanectví. Spolupráce s ním byla ukončena vzhledem k tomu, že od roku 1964 se stal vyslancem v Argentině, a tehdy StB formálně nesměla vést už takovou osobu jakožto spolupracovníka. Jeho pracovní svazek nacházející se v Archivu bezpečnostních složek má registrační číslo 41295, svazek vedla I. Správa, čili rozvědka. „Velek“, jako spolupracovník StB, byl hodnocen kladně, jakkoliv nezaznamenal žádné oslnivé výsledky ve své práci pro rozvědku, ale byl – jak to čteme v jeho hodnocení z pera StB – „velmi ochotný a snaživý. Navázal [tzn. během svého pobytu v Brazílii – pozn. aut] velmi cenné styky a byl I. Odborem hodnocen jako nejlepší spolupracovník residentury. V důsledku přeložení na ZÚ do Bolívie nemohl však rozpracování styků převésti do závěru.“ V La Paz pak měl tento ideospolupracovník mnohem horší podmínky, neboť ještě v době, kdy tam začal pracovat, nebyla na početně slabém vyslanectví zřízena residentura StB. Zatímco v Rio de Janeiro byl bezprostředně řízen tam pracujícím kádrovým příslušníkem Moldánem (krycí jméno, pravé jméno: Josef Mejstřík) a mohl tak předávat zprávy a přijímat pokyny přímo na místě, tak ve svém novém působišti byl odkázán na dvojí způsob řízení – dopisy, které přicházely prostřednictvím diplomatického kurýra zhruba jednou za dva až tři měsíce anebo občasnými návštěvami kádrového příslušníka z residentury Buenos Aires, který byl pražskou centrálou pověřen, aby dohlížel na „Velka“ v Bolívii¹. Ze svazku, jakkoliv útlého, vyplývá jedno podstatné – „Velek“ ochotně StB informoval o všem, co věděl a bylo pro rozvědku zajímavé – ať se to týkalo jeho latinsko-amerických styků, které uměl navazovat a měl jich celkem hodně, v tom i dost hodnotných, anebo se to týkalo pracovníků vyslanectví – prostě donášel na své tehdejší spolupracovníky. Takže nahlásil, že jeden soudruh hodně pil, ale vyřešil to pohovorem s ním, druhý zas měl hysterickou manželku, třetí svou práci nezvládá atd. O výsledcích jeho rozvědné práce toho nelze moc říci, protože máme k disposici pouze výčty zpráv, které předával, nikoliv zprávy samotné. Protože byl hodnocen kladně, lze soudit, že informace, které získával měly svou rozvědnou hodnotu, protože tehdy už analytici I. Správy dokázali rozlišit všeobecné tlachy opsané z novin od opravdu závažných poznatků. Jeho styky, v Brazílii i pak v Bolívii, nebyly styky agenturními, byli to pouze nevědomí informátoři, i když nutno říci, že během svého působení v La Paz byl pověřen udržování styku s agentem, Bolivijcem, který byl rozvědkou zverbován během svého pobytu v prosinci 1960 v Praze. Šlo o agenta s krycím jménem José (a také „Super“, svazek rč. 42985), jehož přesnou identitu jsme dosud nebádali, ale šlo o poslance parlamentu a ředitele novin El Mundo v Cochabambě. V seznamu agentury, typů a ideospolupracovníků v Latinské Americe pocházejícího z roku 1963 nacházíme v kolonce vyhrazené Bolívii agenta „Super“, takže se lze domnívat, že spolupráce s ním byla udržena také zásluhou „Velka“. Pokud jde o styky – tak těch měl opravdu hodně, v obou zemích, kde působil. Byla řeč o „nevědomých“ informátorech, je dost možné, že v některých případech tomu tak nebylo, protože mnozí z kontaktů agenta byli pokrokového smýšlení a netajili se ani svými sympatiemi k socialistickému táboru, mohli tudíž informace předávat zcela vědomě a úmyslně. „Velek“ měl navíc k disposici prostředky na dárky pro své styky, mohl tudíž některé informace jednoduše kupovat. Koho se to však konkrétně týkalo, to nejsme s to určit.

Z badatelského hlediska je v pracovním svazku „Velka“ fascinující něco úplně jiného – ani ne tak jeho zpravodajská činnost, která je tam popsána jen skromně, jako spíše popis instruktáže provedené kádrovým příslušníkem rozvědky před odjezdem „Velka“ do Brazílie. Verbovku provedl 2. února 1957 v kanceláři na Ministerstvu vnitra na Letné soudruh Nesvadba (krycí jméno, pravé jméno: Ludvík Neckář) a tentýž nadporučík pak z pověření svých nadřízených uskutečnil s nově získaným spolupracovníkem tři instruktážní schůzky. Tedy jakýsi urychlený špionážní kurz. Protože Nesvadba průběh instruktážních schůzek zaznamenal v hlášeních, víme přesně kdy a kde se odehrály a co bylo jejich náplní. Všechny se uskutečnily v pražských kavárnách (dvě v Alfě, jedna v kavárně Slovan), v únoru, tedy po zverbování a těsně před odjezdem Miloše Veselého do Jižní Ameriky. Trvaly každá zhruba dvě hodiny, tedy celkem školení bylo věnováno šest hodin a něco, protože v rámci poslední schůzky nadporučík doprovodil nového agenta z kavárny Slovan na Václavské náměstí a cestou mu vysvětloval otázky spojené se sledováním, jak toto zaregistrovat, jak provést únik. Nicméně nezapomněl spolupracovníka upozornit na to, že v prvním období pobytu v Rio de Janeiro nesmí ani náhodou kontrolovat, zda není sledován, protože právě tím by na sebe soustředil možnou pozornost kontrarozvědky. Zpočátku se musí chovat bezstarostně a nevěnovat se ničemu, co by jen vzdáleně mohlo budit dojem, že má něco společného se špionáži. Nesvadba, který pak v letech 1958 – 1962 také působil v Rio de Janeiro, tedy vyškolil tajného spolupracovníka. Probral s ním otázky konspirace, vztahu k řídícímu orgánu, otázky provokací apod. Jak zaznamenal nadporučík, vysvětlil mu „také nutnost utajení spolupráce s námi a opatření k utajení spolupráce,… nutnost mlčenlivosti a přirozeného chování, aby nedával najevo, že má zvláštní úkoly.“ Toto školení bylo přínosné i pro StB, protože ta se od nového agenta, který už tehdy často jezdil na krátkodobé služební cesty do Latinské Ameriky (jakožto pracovník Ministerstva zahraničí) a znal poměrně dobře poměry na ambasádách, dozvěděla něco o svých kádrových příslušnících působících za oceánem. „Velek“ totiž svému školiteli řekl, že dokáže otypovat, kdo z pracovníků ambasád je z vnitra. Nutno přiznat, že jeho odhad byl poměrně přesný, ze tří uvedených jmen byla dvě správná. Pro rozvědku to mohl být cenný postřeh, tím spíše, že „Velek“ uvedl, co je prozrazuje: „řekl mi, že je možné je poznat podle jejich jednání a vystupování. Podle jeho tvrzení vystupují sebevědomě buď lidé s protekcí (příbuzní náměstků apod.) anebo bezpečáci, kteří cítí za sebou jinou autoritu.“ Ale vraťme se k instruktáži tajného spolupracovníka. Nadporučík z amerického odboru rozvědky vysvětlil, že „děláme především proti USA“ a proto je třeba se dívat na plnění úkolů z tohoto hlediska. Dále se věnoval typování a výběru lidí, tomu, že je nutné poznat jejich životopis, charakteristiku, rodinné poměry, ale i jejich vztah k ČSR a pokrokovému hnutí vůbec. Vysvětlil „Velkovi“ též, jak se mají správně psát charakteristiky, jak se správně mají shromažďovat poznatky atd. Na třetí instruktážní schůzce v kavárně Slovan došlo na to nejdůležitější – jmenovitě na to, jak se verbuje, jak se získává, přitahuje člověka. To je jakási alfa a omega špionážního řemesla, proto zde necháme promluvit odborníka, čili soudruha příslušníka StB, nadporučíka Nesvadbu (vlastně Ludvíka Neckáře): „… a vysvětlil jsme mu důkladně systém postupného přitahování lidí. Pro zjednodušení jsem mu věc vysvětloval rozloženou do tří etap. V první etapě shromažďování poznatků, prověřování typa a utužování přátelství spolu s vytěžováním k nezávadným věcem. Druhá etapa: přechod k získávání věcí polooficiálního charakteru, případně i materiálů a po získání kompromitačních věcí přechod ke třetí etapě, tzn. získání k vědomé spolupráci.“

To je mantra, tento postup se opakuje vždy a vždy a ani dnes jistě není jiný, to je prostě základ v této branži a svazky rozvědky StB ukazují, jak to dobře fungovalo. Toto však samozřejmě neplatilo pro kategorii, kterou popisujeme v tomto textu – pro ideologické spolupracovníky, tam byl totiž jiný výchozí předpoklad pro spolupráci. Abychom opět použili citát z pracovního svazku, z „vázání“ „Velka“, v tomto případě totiž „jsme mu vysvětlili, že strana a vláda není informována jen z pramenů dodávaných MZV a že kromě těchto oficiálních poznatků je třeba znát situaci daleko více do hloubky, což je možno zjistit jinou cestou než oficiální prací zastupitelského úřadu. Potřebujeme pro tuto práci pomoc schopných a spolehlivých členů strany a proto se něj obracíme s otázkou, zda je ochoten nám v tom pomoci.“ Soudruh Veselý, jakožto spolehlivý člen strany neodmítl a není vyloučeno, že tato spolehlivost mu pak dopomohla k dosažení postu vyslance v Argentině (1964 – 1968) a následně i velvyslance (od roku 1969) v Chile.

V.Petrilák