Proč vznikl tento sui generis blog?

Sdílej:

pionierka trimajet ljogo stbnbKvůli snadnosti zveřejňování článků prostřednictvím platformy WordPress. Také proto, aby se rozšířil dosah, jakési pole působení.  To jsou důvody technického rázu, ale to neznamená, že jsou nepodstatné. Samozřejmě hlavní je touha sdílení. Sdílení obsahů, které dosud jsou buďto vůbec neprozkoumané nebo tuze málo prozkoumané.
Zlověstná Státní bezpečnost, tedy komunistická tajná, politická policie existující vlastně od roku 1945 až do začátku roku 1990 měla několik správ. Každá se zabývala něčím jiným a ta první – čili zahraniční rozvědka – měla za úkol pronikat takřka do celého světa, aby tam bojovala především s tzv. hlavním nepřítelem, což pro StB byly hlavně Spojené státy a pak země NATO. Tedy západní demokracie. Nelze neobdivovat především jednu okolnost celé té záležitosti. Totiž to, že malé Československo, nota bene jsoucí v zajetí ideologického přístupu ke všemu, bylo s to takřka z ničeho vybudovat fungující rozvědku, která sice nezapřela skutečnost, že přímo podléhala Ústřednímu výboru Komunistické strany Československa, ale navzdory tomu v šedesátých letech dokázala se profesionalisovat, to znamená částečně se oprostit od ideologického přístupu a dosahovala poměrně dobrých výsledků.

Mám na mysli především její působení v Latinské Americe, a konkrétně jakousi pomyslnou časovou hranicí onoho profesionalismu je rok 1968. Po rozdrcení tzv. obrodného procesu, reforem, zavládl všude, tedy i v StB tvrdý ideologický, ba duchem stalinský přístup, ten spolu s dalšími faktory v podstatě zničil to, co rozvědka vybudovala rozvědka v předchozích letech. S poměrně skromnými prostředky, které byly nesrovnatelně menší, než to, co investovala do své zahraniční rozvědky třeba KGB, StB byla schopna ke konci 50. a v 60. letech dosahovat dobrých výsledků. Jen je škoda, že ty v drtivé většině sloužily Moskvě, tedy Sovětskému svazu, a v mnohem menší míře československému státu.

V Brazílii residentura StB vznikla v tehdejším hlavním městě Rio de Janeiro v srpnu roku 1952. Byla umístěna na vyslanectví a první kádrový příslušník rozvědky, který tam jel pracovat ve prospěch své mateřské organisace tam vystupoval v tzv. legalisaci diplomata Ministerstva zahraničí. Znamená to, že kromě vyzvědačství opravdu musel vykonávat konsulární práci, což byl pro něho dost velký problém, protože zrovna tento muž byl profesí kadeřník. Navíc vlastně ani neznal portugalštinu. Vše se učil na místě – zamiňáckou práci (tedy činnosti spojené s jeho oficiálním umístěním), jazyk a hlavně operativní rozvědnou práci přímo v terénu. Sice nikoho nezverboval, ale navázal celou řadu styků a vytvořil pro budoucí práci StB v Brazílii základy, které později začaly přinášet očekávané výsledky. Je také nutné si uvědomit ještě jednu věc: Brazílie byla pro československé občany dost obtížným místem vzhledem ke klimatu. je tam prostě horko a vlhko. Je to – pokud jde o dlouhodobý pobyt – dost náročná destinace. Nutno přiznat, že první resident, Jiří Kadlec (nar. 1925, čili když tak začal pracovat, měl 27 let), který používal krycí jméno “Honza” a pak “Treml” se svého úkolu zhostil dobře. Byť ty počátky byly krušné. Pražské centrále StB chyběl reálný odhad situace – kolik peněz bude její špion potřebovat, nakolik ho bude zatěžovat jeho legální práce, jak bude vnímán brazilským okolím, do kterého měl přece proniknout – navázat kontakty, atd. “Honza” si proto ve svých zprávách do Prahy stěžoval na bídu, na to, že do svého nuzně zařízeného bytu nemůže nikoho z Brazilců ani pozvat, protože by to byla pro něho ostuda, stěžoval si na úmorná vedra, na to, že v té době v Riu byly časté výpadky elektřiny, tudíž nefungovala klimatisace, ba často ani netekla voda. Také litoval toho, že když do Ria na vyslanectví přišla zpráva o procesu se Slánským, že ne všichni dostali oprátku. Byl to toiž “dobrý komunista” ten soudruh “Honza”, jako ostatně všichni příslušníci StB. Práci pro rozvědku mohl vykonávat jen dobře prověřený komunista a souhlas s danou osobou musel přijít z ÚV KSČ. S časem si příslušníci sami uvědomili, že k tomu, aby se mohli svobodně a dobře pohybovat v západním světě (kam patřila i Brazílie), nestačí jim marxistko-leninský přístup, ale musejí zvládnout i jiné věci – znalost západních jazyků, všeobecné vědomosti, dobře se oblékat, umět na úrovni vystupovat atd. To vše proto, aby dobře zahráli svou roli diplomatů a aby dostáli pověsti Československa, které jakkoliv již přináleželo do tzv. lidových demokracií, stále se těšilo dobré pověsti, vybudované před druhou světovou válkou. Tato okolnostvelmi nahrávala rozvědčíkům z Prahy. V Brazílii naše dobré jméno bylo umocněno ještě působením Jana Antonína Bati v Brazílii, který tam postavil několik továren a měst.

Zkrátka českoslovenští rozvědčíci tam (a nejen tam v daleké Brazílii) měli mnohem lepší výchozí posici, nežli např. ti sovětští. A dovedli ji využít.

Jak dokázali využít oné výchozí posice, jak byli ve svém snažení úspěšní, co dokázali a co se jim nepovedlo – to vše se budeme i nadále snažit spolu s brazilským kolegou Mauro Abranchesem (který je autorem všech překladů do portugalštiny a který, což je nejdůležitější, toto brazilské téma objevil!) zde a i jinde a i jinými formami předávat okruhu čtenářů, diváků, zájemců.

V.Petrilák

Sdílej:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *