Adam, čili Luis Suarez – člověk z Jiného světa

Bývalý český prezident Miloš Zeman v rozhovoru pro významný český web prohlásil, že „novináři jsou prodejné děvky“. Dodal, že samozřejmě ne všichni. To je poměrně běžný, ne-li univerzální názor. Zajímavé je, že pravdivost tohoto tvrzení je do jisté míry ověřována praxí zpravodajských služeb. V knize „Špioni – Vzestup a pád KGB ve Spojených státech“ (John Earl Haynes, Harvey Klehr, Aleksandr Vasiljev, IPN, Varšava 2025) v kapitole s názvem „Špioni mezi novináři“ čteme: „…novináři (na rozdíl od inženýrů, vědců, vojenského personálu nebo úředníků) měli jen zřídka přímý přístup k technickým tajemstvím a utajovaným dokumentům, ale špionáž se neomezovala pouze na klasické krádeže materiálů. KGB dychtivě verbovala členy této profesionální skupiny, částečně kvůli jejich kontaktům a přístupu k neoficiálním zdrojům a zákulisním informacím týkajícím se aktuální politiky a operační strategie, částečně kvůli vhledu do charakteru lidí a konečně kvůli znalostem, které měli a které nebyly veřejně zveřejněny a nikdy se nedostaly do publikovaných textů. Špionáži napomáhaly i určité novinářské návyky a pracovní styly.“

Československá civilní rozvědka (StB) si také snadno nacházela informátory (a agenty) mezi novináři. Ve své práci se řídila sovětským vzorem; koneckonců to byla „mladší sestra“ KGB. Státní bezpečnost si často a ochotně vyhradila pro sebe posici tiskového a mediálního atašé, kterou využívala jako diplomatické krytí pro své zpravodajské důstojníky působící v zahraničí. Taková pozice přirozeně vyžadovala kontakt s místními novináři, takže diplomat zpravidla nedělal nic podezřelého, jen vykonával svou legální práci když se setkával s místními novináři.

A právě takový případ – legální kontakt s novinářem, bez nutnosti konspirace nebo utajování – poskytl Státní bezpečnosti příležitost provádět efektivní zpravodajské operace v Mexiku. Kontakt s tímto mexickým novinářem trval v první  fázi takřka deset let. Ve fázi druhé – nevíme, jak dlouho trval, ale existoval.

Tento případ se týká mexického styku residentury – novináře, který se nemohl stát agentem; nemohl být naverbován, protože  v tom bránily dva závažné faktory, o kterých se samozřejmě zmíním později. Nicméně se tento styk, zcela legální, stal operačním aktivem, relativně cenným aktivem, které Státní bezpečnosti přineslo značné výhody.

Mám na mysli mexický  styk Státní bezpečnosti, Luise Suareze (1918-2003). Luis Suarez byl Španěl, který aktivně bojoval na straně republikánů ve španělské občanské válce. Ve svých osmnácti letech dosáhl v rep. armádě hodnosti kapitána. Po pádu sověty podporovaného režimu strávil se svou manželkou čtyři měsíce v uprchlickém táboře ve Francii. Odtud v roce 1939 emigrovali do Mexika, kde jim byl udělen azyl. V roce 1941 získal mexické občanství.

Český historik Michal Zourek ve své knížce Československo očima latinsko-amerických intelektuálů, (Runa, 2018) napsal, že Suarez po této válečné zkušenosti byl „stejně jako mnoho dalších představitelů španělské levice hluboce věčen Sovětskému svazu za jeho pomoc během občanské války. Nejen že se od něj nikdy neodvrátil, svou činností bezmezně vystupoval na jeho podporu“. Suárezův život a novinářská kariéra byly přesně takové – dalo by se říct prosovětské. Byla to kariéra mazaného a talentovaného novináře, ale v mnoha ohledech také typického „sovětčíka“ (homo sovieticus), oportunisty, který uměl využít všech okolností pro své materiální i nemateriální ambice a který se soustředil především na své vlastní zájmy. Možná jeho životní postoj nepřímo pramenil z jeho původu, z toho, jak se sám popsal v jednom nepublikovaném rozhovoru, kdy se údajně označil za arabsko- (maursko)-židovského původu. Maurové, jak nám říká česká verze Wikipedie, „se živili hlavně jako pastevci a obchodníci. Mnoho z nich se ale věnovalo pirátství a loupežím“.

Toto hodnocení vychází ze studia poměrně rozsáhlé dokumentace o Luisi Suárezovi, kterou shromáždila československá bezpečnostní služba (StB), konkrétně její civilní zpravodajská služba, I. správa Ministerstva vnitra. Pokud je mi známo, žádný historik ani badatel se k tomuto souboru dosud nedostal, takže stojí za to se tím zabývat. Konkrétněji se jedná o podsvazek, protože materiál týkající se Suáreze byl shromážděn v rozsáhlém objektovém svazku s registračním číslem 11745, označeném jako „Báze v Mexiku“. Materiál o Suárezovi , jemuž rozvědka dala krycím jméno „Adam“, byl shromažďován v letech 1961 až 1970. Jeho spis byl formálně uložen (tj. jeho vedení bylo ukončeno) do archivu Ministerstva vnitra v roce 1971. To však neznamená, že jej československá zpravodajská služba v pozdějších letech znovu nevyužila.

Suárez, jak píše M. Zourek ve výše zmíněné knize o latinskoamerických intelektuálech, poprvé navštívil východní Evropu v roce 1953. Své dojmy z Československa, Polska a Rumunska popsal ve svých reportážích pro mexický tisk a o rok později na toto téma vydal knihu „Jiný svět“ (Otro Mundo). Jeho nejdelší pobyt v Rumunsku v té době vyplýval z faktu, že tam jel na světový  festival mládeže. V Praze strávil pouze čtyři dny cestou do Bukurešti. Po pobytu v Rumunsku se přes Československo vrátil do Mexika. Jeho reportáže, na které M. Zourek uvádí ve své knize, zůstávají dodnes odpudivým učebnicovým příkladem vtíravé komunistické propagandy.

Možná tón těchto reportáží vyhovoval soudruhům z  Prahy a Suárez byl za svou práci uznán, což mu vyneslo místo stálého zpravodaje Československé tiskové agentury (ČTK) v Mexiku. Je těžké k tomu napsat něco konkrétnějšího, protože není možné ověřit, od kdy se této práci – vedle svých dalších novinářských povinností – věnoval. Zdá se pravděpodobné, že se reálně stal zpravodajem ČTK někdy na začátku roku 1961.

V oficiálních informacích se o tom nic nepíše, ale tato záležitost (jeho práce pro ČTK) hraje významnou roli ve spisu vedeném československou rozvědkou. Pojďme se tedy přesunout k obsahu kdysi (do roku 1989) přísně tajných materiálů, které jsou nyní k dispozici všem badatelům.

20. dubna 1961 se uskutečnilo první setkání důstojníka StB pracujícího v Mexiku pod diplomatickým krytím s Luisem Suarezem. Na toto setkání se vydal s jistým „Romanem“ (krycí jméno; byl to československý agent, jehož totožnost se mi nepodařilo zjistit), který ho měl se Suarezem seznámit. Tento „Roman“ Suareze dříve obvinil z „nepříliš politického přístupu“ (psal opatrně o politice a spíše o kultuře) a důstojník rozvědky Suareze zase naléhal, aby se „s námi setkával častěji“. Po schůzce rozvědčík  v záznamu uvedl, že se s „Romanem“ dohodli, že budou Suarezovu práci pro tiskovou agenturu „více kontrolovat, a jestliže  bude pokračovat ve vyhýbavém poměru k nám podáme návrh na změnu dopisovatele“.

    

Další kontakt s novinářem, který nebyl ve svém zpravodajství příliš pokrokový, zorganizovala StB až po roce. Tentýž důstojník StB s krycím jménem „Šimovič“ (Jiří Švestka), který v předchozím roce vyjádřil nespokojenost se Suárezovou prací, ho musel kontaktovat znovu. Aby mu „vysvětlil můj názor na otázku jeho vztahu k nám. Je zde placeným dopisovatelem ČTK. Zasílá do Prahy telegraficky nebo leteckou poštou zprávy k publicitě. Zprávy však nejsou publikovány pod jeho jménem což si vymínil. Vydělává průměrně měsíčně 40-100 dolarů za články jež jsou u nás nějak využity…” (citace ze svazku jsou ponechány v původní versi).

 

Další setkání s důstojníkem StB se uskutečnilo znovu, zhruba s ročním odstupem, v březnu 1963. V té době spolupracoval také s východoněmeckou tiskovou agenturou ADN a italskými novinami El Europeo. Kromě práce v týdeníku Siempre si tímto způsobem pouze přivydělával, pravděpodobně posílal stejné zprávy několika různým příjemcům.

V březnu 1963 došlo k průlomu v kontaktech s StB.

Doposud se dá hovořit pouze o jakémsi formálním dohledu důstojníka StB nad novinářem – dopisovatelem v jeho oficiální funkci tiskového atašé. V březnu však pro zpravodajskou službu nastala nepříjemná situace: rezidentura StB dostala za úkol vyslat jednoho ze svých mexických spolupracovníků do Kostariky (na summit latinskoamerických prezidentů s Kennedym). Ukázalo se, že se o to pokusili až se třemi, ale nic z toho nevyšlo. „Šimovič“, poněkud přitlačený ke zdi, přesvědčil „Adama“, aby tam jel, a ten souhlasil. Podařilo se mu rychle zařídit všechny potřebné formality. Důstojník poskytl Suárezovi 400 dolarů na pokrytí výdajů a specifikoval jeho úkoly: měl přinést všechny oficiální materiály z konference, shromáždit informace ze zákulisí, zaměřit se na kubánskou otázku a popsat policejní režim během summitu. Zoufalá snaha zpravodajského důstojníka vyslat do Kostariky ne-agenta s největší pravděpodobností pramenila ze skutečnosti, že tento úkol – zpravodajské jištění summitu s americkým prezidentem – byl Státní bezpečnosti svěřen sovětskou KGB, a to naléhavě.

„Adam“ splnil všechny své úkoly, dalo by se říci, přímo vzorově. Od té doby se schůzky zintenzivnily. Již v květnu 1963 se „Adam“ podílel na realizaci tzv. aktivního opatření (AO) – šlo o dezinformační tiskové opatření řízené StB. Jednalo se o AO BRUTO, kde Luis Suárez šířil dezinformace o USIS, dříve publikované pod dohledem rezidentury StB v brazilském časopise „O Semanario“ (tento časopis byl do značné míry kontrolován čs. rozvědkou, o tom se šířeji zmiňuji v knize Rudá samba). Jednalo se o běžnou taktiku StB, která prováděla tzv. řetězové AO po celém kontinentu, nebo dokonce po celém světě. Všude, kde k tomu zpravodajská služba měla prostředky (tj. spolupracovníky), se snažila šířit dezinformace.

31. července 1963 byl „Adam“ předán, což znamenalo, že důstojník Státní bezpečnosti „předal“ svůj kontakt – „Adama“ – nástupci. Předávání agentů bylo poměrně citlivým okamžikem, protože vztah mezi řídícím orgánem a agentem byl často záměrně budován jako vztah osobního přátelství. Toto pouto takřka intimní náklonnosti se ne vždy přenášelo na dalšího důstojníka a někdy se spolupráce v důsledku neúspěšného předání agenta přerušila. Tentokrát tomu tak nebylo – s „Adamem“ se nezacházelo jako s agentem; jeho vztah s personálem ambasády byl legální a přirozený.

Nový řídící důstojník („Neužil“, tj. kapitán Oldřich Novický) viděl v Suárezovi (zpravodajský) potenciál – napsal ve svém záznamu: „během rozhovoru se ukázalo, že ADAM se bude ochoten se v plné míře stýkat tak jako se s. Šim i se mnou… Je také dobrým reportérem, takže by jej bylo možno používat i pro případné AO toho druhu… Výhodou u něho je, že má sám iniciativní smysl pro konspiraci a utajení vzájemného styku. Sám požádal, abych jej nevolal z ambasády a že se budeme raději scházet mimo zastupitelský úřad. Budu to samozřejmě podporovat”  „Neužil” zaznamenal ještě jednu podstatnou věc – z rozhovoru se Suárezem vyplynulo, že je „tajným komunistou” – přívržencem Komunistické strany Španělska. Nicméně okamžitě, v rámci dovysvětlení, napsal, že „jeho jednání, obsah a forma psaní i buržoazní způsob života tomu však neodpovídají”, ale v zásadě byl pro to, aby „Adam” byl StB vnímán jako dobrý „krycí styk s možnostmi občasného využívání pro orientaci v místní problematice i některých méně závažných AO“. 

Jinými slovy – byl to oportunista, člověk poněkud pokřivený, ale tím lépe pro StB, právě takové rozvědka potřebovala.

Nyní je čas vysvětlit, proč se „Adam“ nemohl stát agentem StB. Překážkou byly dva faktory – především jeho oficiální spojení s ČTK, respektive Československem, což bylo v přímém rozporu s metodologií práce StB. Neméně významnou překážkou bylo  i jeho členství v komunistické straně, jakkoli utajené. Od roku 1959 měla StB zakázáno verbovat členy komunistických stran jako agenty, to se týkalo cizinců, u českosl. občanů to neplatilo. I když z tohoto pravidla existovaly výjimky, Luis Suárez mezi ně nepatřil.

 

V této době Suarez byl již  členem Mezinárodní organizace novinářů (MON, organizace, kterou historici považují za řízenou sovětskou KGB) se sídlem v Praze. Využil tohoto členství a začal poměrně často cestovat do zemí sovětského bloku, a to na náklady organizace či zvoucí strany. Za zmínku stojí, že v září 1963 cestoval do Prahy, jak uvádí residentura v Mexiku.

Na říjnové schůzce „Neužil“ zavedl do své práce s „Adamem“ odměňování za informace – dal Suarezovi láhev koňaku.

Centrála rozvědky si všimla, že se nový důstojník Státní bezpečnosti s informátorem setkává velmi často, a proto doporučila, aby tento kontakt byl důsledně prováděn legálně, plně v souladu s oficiální funkcí důstojníka StB, ale také aby od styku byly získávány informace o situaci v mexickém tisku, v jednotlivých redakcích a aby  „případně dával nevědomky návodky na jednotlivé novináře, kteří nám mohou být rozvědně užiteční“. Centrála také informovala, že „Adam“ při průjezdu Prahou telefonoval do kanceláře ČTK s žádostí o rozhovor, ale byl ignorován, což ho mělo údajně roztrpčit.

Kapitán „Neužil“ zřejmě se Suarezem navázal velmi dobrý vztah, takřka až intimní, takže se mu Suarez svěřil s některými ze svých osobních problémů. Například přišel o práci scenáristy a autora dialogů pro filmovou společnost, což ho donutilo hledat menší, jednorázové práce, aby si „udržel svůj standard (byt, auto a dům v Cuernavace)“.

Československý rozvědčík si takovou příležitost nemohl nechat ujít. Okamžitě Suárezovi nabídl vypracování souhrnné politické zprávy o záležitostech, které „nás zajímají“ – samozřejmě za peníze. Nabídl honorář zhruba odpovídající tomu, kolik mu jednotlivé redakce platí za jeden článek (kolem 400 pesos). „Adam“, poznamenal důstojník, se na chvíli tvářil, že to nepřipadá v úvahu, ale řekl, že je s nabídkou spokojen. Okamžitě se chopil příležitosti a zeptal se, zda by mu velvyslanectví, stejně jako dříve, umožnilo koupit si během Vánoc alkohol za zvýhodněnou cenu prostřednictvím diplomatického obchodu. Chtěl 10 lahví whisky a koňaku. „Neužil“ ochotně souhlasil a poslal mu alkohol za 320 pesos (5 lahví koňaku a 2 lahve whisky – špion vyjmenovává v záznamu dokonce  konkrétní značky, ale nebudeme zacházet do detailů) s očekáváním, že pokud Suárez napíše první zprávu, bude mu to připsáno jako práce a nebude muset za alkohol platit.

 

Na schůzce v lednu 1964 „Adam“ tuto formu platby vehementně odmítl a vrátil 320 pesos za alkohol. Jak ale kapitán rozvědky poznamenal, přijal i 400 pesos, které mu byly zaslány jako příspěvek na rodinu, protože předtím odjel na pár dní do Panamy, kam ho poslala redakce Siempre i StB, a během té doby  mohl přece vydělat peníze a udržet si životní úroveň. Pro StB také připravil speciální zprávu o situaci v Panamě. V časopise „Siempre“ také publikoval další AO (s krycím názvem BRAVO).

Opět odmítl přijmout platbu za splněné úkoly, takže tentokrát mu bylo „zaplaceno“ naturáliemi – kapitán rozvědky mu poslal 10 lahví whisky.

Provádění aktivních opatření (tj. prosazování dezinformací do tiskových článků) se pro mexického novináře stalo běžnou praxí. Ze záznamů StB vyplývá, že v březnu noviny „El Dia“ publikovaly text „inspirovaný“ důstojníkem StB o Panamě, který byl  AO PLAMEN.

Ze záznamů StB se jakoby mimochodem můžeme dozvědět i to, že Luis Suarez do února roku 1964 byl v Československu už 5 nebo 6 krát.

V dubnu téhož roku plánoval Suárez se špionem další aktivní opatření AO BOSTON, tentokrát šlo o vydání knihy, na kterou novinář potřeboval více peněz – požadoval  honorář 20 000 pesos. Zdá se, že toto AO nebylo se Suáreze nakonec realisováno, centrálu jeho přístup doslova rozhořčil, v reakci poukazovala na to, že podobnou knížku někdo jiný na jiné residentuře napsal pro StB zadarmo.

Suárez se také ptal na případ týkající se jeho redakčního kolegy. ze SIEMPRE. Zdá se, že v této době si již uvědomil, že se  neschází s obyčejným tiskovým atašé. O co šlo? Požádal o předání informací východoněmeckým soudruhům o pravicovém a reakčním kolegovi z týdeníku „Siempre“ jménem R. Blanco Mohen. Ten totiž dostal letenku z NDR, kterou měl použít na cestu do NDR. Místo toho letenku použil na svou soukromou cestu do Španělska. Suárez tím byl velmi překvapen, protože už dříve soudruhům v NDR řekl o Mohenovi pár nepříjemných slov (že je to reakční pravičák). Tím se vracíme k otázce mecenášů na druhé straně železné opony, kteří v té době platili drahé letecké cesty do Evropy. V té době už Suárez tuto příležitost plně využíval, ale vadilo mu, že totéž dělal i jeho redakční kolega – nepokrokový novinář. Vysvětleme, že týdeník Siempre! byl politicky nevyhraněný, to záleželo na osobních preferencích majitele periodika, Pagese (José Pagés Llergo).

„Neužil“ si v souladu s pravidly špionáže všimal i těchto zdánlivě nevýznamných detailů. Také poznamenal, že po dlouhé známosti konečně přijal Suárezovo pozvání do jeho „vilky“ (viz fotografie z videa na YouTube výše). Tuto „vilku“ popsal takto: „Vilka je skutečně hezká, vhodně položená poměrně slušně vnitřně zařízená. Adam věnoval velikou pozornost tomu, aby mi vysvětlil jak lacino domek postavil. Vše prá vybudoval za úzké pomoci jeho přátel a  příbuzných z řad zde usídlených Španělů, kteří mu materiál a vybavení dali za minimální ceny.“ „Neužil“ svým expertním zpravodajským okem vyhodnotil, že vila je pro použití StB nevhodná, protože je propojena se sousední vilou Suárezova švagra a rodiny sdílely obě nemovitosti v srdečné atmosféře.

Ačkoli se „Adam“ nemohl stát plnohodnotným agentem československé rozvědky, byla i vůči němu zahájena standardní prověřovací procedura. Toto prověřování potvrzuje, že s ním Státní bezpečnost zacházela jako s efektivním informátorem, a jako takový musel být čas od času kontrolován.

Musíme si uvědomit, že 60. léta byla dobou bez internetu, což znamenalo, že shromažďování informací o konkrétní osobě byl zdlouhavý a časově náročný úkol. Možnosti, které byly tehdy k dispozici, se v žádném případě nedají srovnat s těmi dnešními. Proto ono prověřování mělo zpravidla tu podobu, že se StB snažila diskrétně získat informace od jiných lidí, kteří prověřovanou osobu znali.

Jistý „AMO“ komentoval Suáreze během pobytu v Praze. Momentálně nedokáži identifikovat, kým onen AMO byl, ale je takřka jisté, že to byl Mexičan a Suáreze dobře znal.

Zaměřil se (jeho znalosti jsou zaznamenány v „Věcný záznam k ADAMovi“, který poskytl 1. června 1964 během svého pobytu v Praze) na životní podmínky zpravodaje ČTK: jeho měsíční příjem se pohybuje od 15 000 do 20 000 pesos. Uvedl řadu zaměstnání na plný i částečný úvazek, ze kterých Suárez pravidelně získává peníze, mimo jiné i ze státních institucí. Mohl si tak dovolit koupit nové auto (Chevrolet CHEVY II), má podíl na příjmech z novin Espana Popular (orgán španělských komunistů v Mexiku) atd. AMO popsal Suáreze jako arabského Žida, který je podle jeho názoru talentovaným novinářem, ale velmi dravým a nekompromisním ve svých metodách, pokud jde o získávání peněz. Podle informátora si přivlastňuje nálepku pokrokovosti a ideologické blízkosti ke španělské komunistické straně, aby byl zván do socialistických zemí a mezinárodních novinářských organizací.

Za zmínku stojí, že důstojník StB projednával otázku příjmu se Suarezem, který s lékárnickou přesností dokazoval, že jeho příjmy jsou mnohem skromnější a že žije téměř na hranici chudoby až bídy (řečeno přehnaně, ale takovým dojmem Suarezova žebrácká obhajoba působí).

Důstojník rozvědky tuto „Adamovu“ obhajobu okomentoval slovy: „ADAM je mimořádně citlivý na otázku peněz. Přes své zjevně pokrokové názory, jež neskrývá a zejména v poslední době v článcích pro Siempre musel zjevně projevit i veřejně (Panama, Bolívie) vystupuje politicky opatrně a snaží se hlavně zakrýt svou příslušnost ke KSŠ /KS Španělska) a dokonce i skutečnost, že je dopisovatelem ČTK a NDR agentury. S ČTK se dostal několikráte právě pro otázku odměňování do konfliktu, který hrozil v jednom momentu i přerušením styku.“ „Neužil“ se pokoušel obhájit „Adama” a uvedl příklad jiného mexického novináře, který si z mezinárodních komunistických organisací udělal svou soukromou cestovní kancelář, zatímco Suarez, pakliže cestuje na účet těchto organisací, tak on alespoň z těch cest má hodně reportáží a článků. Zvláště kouzelný je tento vývod: „Nechci dělat z Adama skutečného komunistického bojovníka, tak jak je známe třeba od nás z dob I. republiky. Jsem přesvědčen, že je vnitřně komunistou nebo aspoň jasným sympatisantem naší věci. Vzhledem však k jeho zburžoaznění v minulých letech a vyvinutému vztahu k penězům upadá v praxi do jakéhosi opatrnictví a oportunismu. Jeho osobní situace je navíc komplikována tím, že je původem Španěl v Mexiku pouze naturalizován, což mu rovněž znesnadňuje ve zdejším tiskovém prostředí činnost. Skutečnost, že není otevřeným komunistou, můžeme podle mého názoru uvítat, samozřejmě pokud jde o naši práci zde. V opačném případě bychom na př. po linii AO nemohli s Adamem vůbec počítat.“

Nelze zde nesouhlasit s kapitánem československé rozvědky. Skutečnost, že v té době Suárez skrýval své komunistické postoje byla pro StB jednoznačně příznivou okolností, protože mu v očích veřejnosti dávala větší důvěryhodnost, tím snazší bylo pro StB jeho prostřednictvím rozšiřovat své lži.

V říjnu 1964 byl „Adam“ opět v Praze, stavil se cestou do Moskvy, jak sám uvedl, aby pro SIEMPRE udělal rozhovor s Nikitou Chruščovem. Za zmínku stojí, že měl pravděpodobně bystré oko pro přelomové události, protože nevědom si vnitrostranických bojů v sovětském vedení tam letěl právě v době, kdy byl Chruščov svržen. Do Mexika se přes Prahu vrátil až v prosinci téhož roku, pochlubil se, že mu Sovětský svaz nabídl cestu po sovětských republikách a že dokonce navštívil Polsko, což se mu velmi líbilo. V Praze se o něj staral jeho první řídící důstojník „Šimovič“ a musel si všimnout, že „Adam se projevil opět jako člověk, který má především zájem o své hmotné věci. Na závěr pobytu u nás žádal, zda bychom mu mohli zprostředkovat zaslání několika snímacích kamer. Tvrdil, že jde o kamery pro asociaci mexických novinářů. Měli jsme však dojem z jeho jednání, že tomu tak není…“

Z hlediska zájmů rozvědky je podstatný však jiný postřeh: „Jeho přátelství k Němcům, Polákům a sovětským přátelům jej kompromituje natolik, že s ním nelze počítat do žádných riskantních akcí. Je možné spolupracovat s ním na bázi legální tiskové agendy, požadovat od něho politické orientační zprávy i ke speciélním problémům a za ty ho fin. odměňovat V dalším styku s ním je třeba mít na zřeteli tuto jeho charakteristiku: –zde je text hůře čitelný, ale lze rozšifrovat“ touha po penězích jako hlavní motiv /…/“

Všimněme si ještě jednoho detailu – po návratu ze SSSR se Suarez nepochlubil, že udělal rozhovor s Nikitou Chruščovem, což u takového člověka zvláště udivuje. Všímám si tohoto detailu, protože mnohé texty o Suarezovi (včetně Michala Zourka) uvádějí právě onen rozhovor se sovětským vůdcem jako jednu z největších novinářských zásluh Suareze.  Zde jedna vsuvka – zeptal jsem se na tuto věc CHATU GPT, ten – opíraje se o zdroje dostupné na internetu – tvrdil, že takový rozhovor skutečně neexistuje. Jenže tato umělá zlodějna neumí bádat v opravdických archivech, ne vše je dostupné v digitální podobě, takže dokud někdo poctivě neprobádá mexické tištěné zdroje, nebudeme moci v této (a podobných) věci říci nic konkrétního. To se týká stejně tak dalších rozhovorů, o kterých bude řeč níže.

V roce 1965 Luis Suarez uzavřel s ČTK novou smlouvu, která znamenala fixní plat 150 dolarů. To ho zřejmě uspokojilo a údajně „Neužilovi“ (několikrát) řekl, že je i nám v jakékoli záležitosti plně k dispozici.

Tento postoj naznačuje, že Suarez v této době již zcela jistě rozlišoval mezi tím, co je legální, a tím, co je již mimo onu legalitu. To znamená, že musel vědět, že některé požadavky jeho českého přítele se ve skutečnosti týkaly jeho tajné mise – té špionážní. Po dřívějším hodnoceních Centrály řídící důstojník omezil svůj kontakt s „Adamem“ na úřední záležitosti; nyní se však rozhodl ho znovu využít pro AO.

V prosinci r. 1965 s ním probíral provedení AO START (šlo o Ben Barku, marockého politika a agenta StB), což vypadalo (to probírání) tak, že Suárezovi předal přeložené do španělštiny hlavní these, jež obdržel z pražské centrály rozvědky, upozornil novináře, že hlavním cílem je diskreditace Američanů, konkrétně  CIA a marockých pomahačů (Hassan II., marocký ministr vnitra, šéf marocké bezpečnosti). Suárez jsi tyto pokyny přečetl, po čemž měl prohlásit, že se mu téma líbí a že z toho v klidu udělá dvě stránky textu. Pro případ, kdyby se ho někdo v SIEMPRE ptal na zdroje, byla vymyšlena legenda, že informace získal z francouzského tisku (znal ten jazyk) a od pokrokových novinářů. které potkal během své poslední cesty po Evropě.

Kapitán rozvědky poznamenal, že text se objevil v týdeníku SIEMPRE, číslo 652, z 22. prosince.

Státní bezpečnost tato AO stála jednu láhev koňaku a jednu láhev whisky (předáno jako vánoční dárek).

V únoru následujícího roku pánové diskutovali o dalším tiskovém aktivním opatření – AO MARCELA. Je třeba upřesnit, že veškerá dokumentace StB týkající se aktivních opatření byla po listopadu 1989 zničena, což znesnadňuje jejich podrobnou identifikaci a popis. Informace o nich lze rekonstruovat pouze na základě omezených nepřímých důkazů založených na jiných dochovaných dokumentech, které se o nich (zpravidla okrajově) zmiňují.

Každopádně během této fáze práce StB v Mexiku, konkrétně při implementaci AO, se StB mohla na Suareze spolehnout – v tomto ohledu kapitán rozvědky hodnotil „Adama“ jako „velmi cenný kontakt ohledně tiskových AO, které chceme v SIEMPRE prosadit. Zatím všechny takové úkoly úspěšně splnil, což se například ne vždy podařilo jinému spolupracovníkovi, ALONSOVI.“ ALONSO je pro přesnost Jose Natividad Rosales, ale o tom muži se zmíním jindy.

Dobrý vztah mezi Suarezem a důstojníkem tajné služby vedl novináře k tomu, aby se o sobě rozpovídal. Tato informace stojí za zmínku, protože vrhá světlo na španělsko-mexického reportéra.

Narodil se v chudé rodině obuvníka. Pracoval jako poslíček na sevillské radnici. Dokončil základní vzdělání, střední školu si dělal večerně. Těsně před maturitou vypukla španělská občanská válka. Jako student se připojil k Socialistické mládeži a údajně byl předsedou několika studentských organizací. Bojoval ve španělské občanské válce, kde se vypracoval do hodnosti důstojníka, poručíka a nakonec kapitána. Údajně projevoval vojenský talent, takže se dokonce stal náčelníkem štábu divize (samozřejmě na straně republikánů). Během občanské války vstoupil do Španělské komunistické strany. Po emigraci do Mexika nejprve pracoval jako lektor na stranické škole Mexické komunistické strany. V této době již začal pracovat jako novinář. Díky dobrým osobním konexím ve své novinářské kariéře stoupal stále výš.

Během tohoto období, v roce 1965, se kontakt se Suarezem vyznačoval značným množstvím politických informací, které „Neužil“ často odměňoval lahvemi alkoholu. „Adam“ však byl také využíván k provádění aktivních tiskových opatření – v červenci se zmiňuje AO PADOC (publikováno 28. července 1965 v SIEMPRE) – za což dostal tři lahve whisky.

Luis Suárez by se bez pomoci přátel nestal novinářem s tak raketovým vzestupem, tak definujme ony přátele v souladu s fakty. Zde je krátká zpráva od důstojníka StB „Neužila“ ze dne 3. října 1966.: „Adam přiletí do Prahy z Zurichu 6.10. ve 14.15. Přijíždí na pozvání ČTK,  pokračuje do Berlína na kongres MON. Sovětští přátelé mu zařizují cestu do Vietnamu…”. Náklady na tuto cestu si hezky rozdělili mezi sebe:  ČTK, MON, Sovětský svaz a patrně i NDR. Nakonec k oné plánované výpravě do Vietnamu v tomto roce nedošlo. Zajímavé ale je, že Suarez si přivezl z NDR materiály, které chtěla pražská StB použít i pro jedno AO (LOTHAR), a proto bylo uvedeno, že „stejné AO realizují němečtí soudruzi prostřednictvím ADAMa“, což by znamenalo, že nějakým způsobem spolupracoval (anebo byl využíván) s východoněmeckou rozvědkou (HVA, Hlavní rozvědná správa – Hauptverwaltung Aufklärung).

Vzhledem k „Adamovu“ zájmu o Vietnam byla v roce 1967 zahájena realisace dalšího aktivního opatření LOTOS. Je třeba poznamenat, že v této době začal Suarez publikovat i v mexickém časopise „Sucesos“, což se nelíbilo centrále StB v Praze. Podle informací StB mohl být tento časopis financován Kubánci a co je ještě horší, útočil na venezuelskou komunistickou stranu. Centrála proto rezidentovi připomněla, že ADAM není důvěrným stykem (tzn. agentem), ale pouze prověřeným stykem vhodným pro použití v určitém typu aktivních opatření. V rámci těchto opatření je však také důležité si uvědomit, že tento styk lze použít pouze v případech, kdy se nezveřejňují citlivé materiály (například falsa nebo informace získané agenturní cestou).

Pozoruhodný rozsah jeho informační práce pro StB dokazuje jeho cesta do Bolívie v roce 1967. Tam se mu údajně díky četným a rozmanitým doporučujícím dopisům podařilo dostat do oblastí, kde probíhaly vojenské operace v souvislosti s guerillovým povstáním slavného bandity Che Guevary, bývalého ministra ve vládě revoluční Kuby. „Neužil“ těmto doporučujícím dopisům nevěřil a napsal do centrály, že „má dojem, že celou tuto cestu zorganizovali a platili Kubánci, kteří  chtějí touto formou popularizovat v Latinské Americe ozbrojená hnutí , hnutí, jež sami podporují a vytvářejí.“ Měl na mysli samozřejmě texty, které Suarez o své bolivijské cestě publikoval mimo jiné v SIEMPRE.

„Adam“ sdělil řídícímu důstojníkovi své dojmy z Bolívie a je třeba dodat, že ne všechno, co tehdy StB řekl, bylo v té době zveřejněno.

Začněme případem, který je dnes známý, ale v té době ještě nebyl plně potvrzen. „Adam“ prohlásil, že nevylučuje, a několik zdrojů v Bolívii to potvrdilo, že hnutí odporu zorganizoval Che Guevara. Zároveň zaznamenal značný vliv Kubánců. Podle jeho názoru mělo partyzánské hnutí neuvěřitelně značné finanční zdroje. Vedení partyzánů koupilo statek za 30 milionů pesos a ze zisku statku se financovaly dodávky potravin pro partyzány.

O comandante Peredo  (jde o politruka v bandě Che Guevary) měl Suárez informace, že studoval stranickou školu v SSSR, byl nějaký čas na Kubě a působil také v praktickém výcviku asi 6 měsíců ve Vietnamu. Tuto minulost se snaží vedení partyz. hnutí, jak informoval Suárez, utajit, protože jeho školení v SSSR  je zranitelné a dává možnost obvinit sov. vládu z vysílání svých agentů do Latinské Ameriky k provokování partyz, hnutí.

Mexický reportér dále potvrdil, že partyzáni byli vyzbrojeni i československými zbraněmi (což potvrzuje zapojení Kubánců). Zatímco „Adam“ popsal morálku vládní armády bojující proti partyzánům jako špatnou, partyzány naopak popsal jako ohleduplné vůči místnímu obyvatelstvu. Suárezův závěr ohledně šancí na úspěch této partyzánské skupiny byl poměrně optimistický – kapitánovi rozvědky dokonce řekl, že je jich sice v současné době málo, maximálně 30, ale dobře organizovaných a mají sympatie venkovského obyvatelstva. Protože byli vojensky dobře umístěni, tj. v husté džungli, existovaly reálné vyhlídky na udržení a rozšíření povstání. Jako bývalý náčelník štábu republikánské armády mohl být přesvědčen, že tuto otázku dokáže správně posoudit.

Je zajímavé, že v tomto rozhovoru nezmínil, že se osobně setkal s Che Guevarou. A opět, stejně jako u Chruščova, je tato záležitost důležitá, protože podle četných studií o Suárezovi měl s Che Guevarou v bolivijské džungli mít rozhovor. Ale možná šlo o rozhovor, který mu Che Guevara dal ještě na Kubě.

Byla to nepochybně cesta, která od mexického novináře vyžadovala značnou odvahu. Jeho analýza šancí na úspěch tohoto povstání se však ukázala jako naprosto chybná.

Pod tímto záznamem je ručně psaná poznámka: „předáno přátelům.“ To znamenalo, že zpráva putovala do KGB a na Kubu.

V říjnu 1967 byl Suareze „převzat“ dalším důstojníkem StB, který nahradil předchůdce. I tentokrát převzetí proběhlo hladce. „Adam“ bral jako samozřejmost návrh, že od „Rogla“ (Bedřicha Kubeše) obdrží zajímavé materiály, na jejichž základě bude provádět další AO. Po rozhovoru na toto téma důstojník ve svém záznamu pro Centrálu StB s potěšením konstatoval, že sám Suarez zdůraznil, že materiály musí být takové povahy, aby neobsahovaly žádnou zmínku o tom, že by jejich publikace měla cokoli společného s Československem. „Adam“ navrhl, aby jejich kontakty byly utajenější, a dokonce požádal, aby československý diplomat nevolal do jeho kanceláře a nikdy nespojoval jeho jméno s Juanem Rejenem – členem politbyra KSŠ – telefonicky. Jde podle Suareze o to, že telefony mohly být odposlouchávány. Je asi zbytečné citovat další ověření, kdy StB získala ujištění od dalšího ze svých agentů v Mexiku (agenta BOGAN z novinářské obce) o tom, že „Adam“ je muž chamtivý po penězích a zisku. To jen dokazuje, že Státní bezpečnost tento styk nadále prověřovala, což znamená, že s ním zacházela jako s velmi důležitým osobním zdrojem.

Suárez i s novým důstojníkem neměl žádné problémy s tím, aby ho požádal o levnější alkohol a vysvětlil: „Váš předchůdce mi posílal každé 2–3 měsíce bednu alkoholu, kterou potřebuji pro své styky.“ „Rogl“ se okamžitě zeptal velitelství rozvědky, zda mu opravdu má dodat celou bednu?

Musíme však uznat, že se „Adam“ snažil tento alkohol poctivě zasloužit. Ke konci roku 1967 publikoval další AO v časopise SIEMPRE (AO VERY MACHOS).

Pod stromeček dostal Suarez od ambasády 12 lahví koňaku, 12 lahví piva a 3 lahve whisky (v ceně 700 pesos) – platbu za provedení AO. „Rogl“ v záznamu pro centrálu poněkud cynicky poznamenal, že „vzhledem k tomu, že ADAM nikdy nepřijme peníze, se domnívám, že z čistě ekonomického hlediska nebyla tato AO příliš drahá.“ A o to jde! – takto zcela jistě reagovali jeho kolegové špioni v Praze.

Suárez projevil i určitý smysl pro humor. Na svém prvním setkání s důstojníkem StB v lednu 1968 v souvislosti s vánočním dárkem v podobě alkoholu údajně  snad žertem, prohlásil, že je nyní plně zkorumpovaný. „Rogl“, dle svého hlášení, měl odvětit, že mezi soudruhy, kteří sdílejí společnou věc, je korupce zbytečná.

V únoru 1968 „Adam“ odcestoval konečně do Vietnamu a svou zastávku v Praze využil ke kritice a podkopávání Jaromíra Švamberka. Vysvětleme, o co jde. ČTK, pravděpodobně kvůli blížícím se letním olympijským hrám v Mexiku, zřídila stálou kancelář v Mexico City. Suárez zajistil pro agenturu prostory a když se tak stalo, byli z Prahy vysláni dva českoslovenští zaměstnanci, aby tam pracovali. Suarez se pravděpodobně obával, že jakmile se muži usadí, agentura se s ním rozloučí. Proto již v Mexiku, v kontaktech s důstojníkem StB, začal téměř na každé schůzce kritisovat jednoho z českých zaměstnanců kanceláře. Je třeba poznamenat, že J. Švamberk pracoval v rozvědce v letech 1959 až 1963, což znamená, že byl bývalým zpravodajským důstojníkem a jako takový mohl pochopit, jaká hra je prostřednictvím mexického dopisovatele ČTK provozována. StB se v případě tohoto bývalého zaměstnance postavila na stranu Mexičana, zejména proto, že na rozdíl od Suáreze Švamberk otevřeně kritizoval sovětskou intervenci po srpnu 1968. To se odehrálo o něco později.

Suárez se během svých poměrně častých pobytů v Praze věnoval i jiným zájmům. Například v NDR vydaou knihu „Staré Mexiko“ (1967) chtěl udat i v Československu.

Do Vietnamu (via Praha) se chystal na pozvání vietnamských (těch severních) soudruhů, což znamenalo, že se nemusel starat o cestovní výdaje, ale hodlal posílat reportáže do SIEMPRE a EL HERALDO. V tomto ohledu byl skutečně profesionálem. Na setkání s Ho Či Minem měl připravené osobní poselství od bývalého presidenta Cárdenase. Toto prozradil soudruhů z StB během své pražské zastávky.

Praze se zastavil po slavném lednovém plénu Komunistické strany Československa, které bylo začátkem tzv. Pražského jara, a Suárez požadoval objasnění navrhovaných reforem komunistického systému, aby pochopil, co se v Československu děje. StB myšlenky lednového pléna tehdy obhajovala.

Na zpáteční cestě se  znovu zastavil v Praze, takže StB se postarala o to, aby mu poskytla atraktivní program a získala od něj podrobnější informace z Vietnamu. Ukázalo se, že se s Ho Či Minem nesetkal, ale byl přijat premiérem a ministrem zahraničí Severního Vietnamu. Celkově byl komunistickým Vietnamem nadšený a napsal z této výpravy mnoho reportáží. Směl také na několik dní navštívit Čínskou lidovou republiku. Čína ho vyděsila, mluvil o nekritickém fanatismu, obdivu k Maovi a o tom, jak je tamní ekonomická situace naprosto katastrofální.

Navštívil také Moskvu, kde byl v kontaktu se zástupci MON, kterážto organisace – a zde máme podrobnější informace – cestu do Vietnamské demokratické republiky (VDR) zorganizovala a financovala.

Celkově měl důstojník, který „Adama“ v Praze doprovázel (starý známý „Neužil“) , z tohoto pražského setkání nejlepší dojmy. V obsáhlé poznámce popisující svá setkání se Suárezem v Praze napsal, že „dosavadní kontakt s ADAMEM přispěl jednak k dalšímu prohloubení přátelských styků, ověřil jeho ochotu dále s námi spolupracovat v oblasti tiskových aktivních opatření a podařilo se mi ho zainteresovat  na  provádění aktivního opatření AO LOTOS 6.“ Důstojníkovy výdaje na tato setkání zahrnovaly nejen společný výlet na impozantní gotický hrad Karlštejn (oběd, svačina, vstupné, parkovné), ale také dárek pro Suárezovu manželku – keramickou láhev slivovice a filmy pro „Adama“, o které si chamtivý novinář přímo řekl. Suárez samozřejmě neváhal požádat důstojníka Státní bezpečnosti, aby, stejně jako předtím, zajistil přepravu jeho početných zavazadel (dárků z Vietnamu a odjinud) do Mexika. Státní bezpečnost zajistila, aby tyto předměty byly doručeny přímo k Suárezovým dveřím v Mexiku, samozřejmě k tomu použila nejspíš diplomatickou poštu, takže za to zaplatil nakonec československý stát.

Po návratu do Mexika (červen1968) se tento zdatný informátor opět setkal se svým řídícím důstojníkem, protože bylo nutné projednat otázky spojené s publikováním AO LOTOS 6 (týkalo se vietnamské války). Důstojník StB doslova napsal: „V rozhovoru na toto téma, jsem si znovu všiml, že ADAM se staví do pozice, kdy nám tyto materiály sice prosadí, ale svým jednáním chce vyvolávat dojem, že ve skutečnosti neví, kdo za vydáním stojí – rozvědka. Přitom jsem přesvědčen, že podstatu dobře zná, jedná však tak, jakoby skutečné pozadí neznal”. To je osobní postřeh a subjektivní dojem „Rogla”, v červenci téhož roku v krátkém hodnocení „Adama” čteme tato slova (patrně opět je autorem „Rogl“):

„ADAM – novinář, mj. dopisovatel ČTK, styk využívaný hlavně k realizaci tiskových AO. S. Rogl jej převzal od s.. Neužila, upevnil a rozvinul v dřívějším duchu. Přestože na počátku minulého operativního období byla konstatována nutnost omezit ADAMovo využívání pro realizaci tiskových  AO (v důsledku jeho vztahu k ČTK), tento záměr nebylo možno uskutečnit. Rezidentura Mexiko má naprostý nedostatek agentury i styků pro realizaci AO a proto ADAM byl nadále úspěšně využíván… Jsem přesvědčen, že ADAMovi je dobře známo, že při realizaci AO je ve styku s pracovníky rozvědky… [zbytek je hůře čitelný]”

Srpnové události roku 1968  (vpád armád Varšavské smlouvy do Československa a potlačení Pražského jara) v podstatě neovlivnily postoj Luise Suareze ke spolupráci s československou rozvědkou. Také i v roce 1969  „Adam” byl spolehlivým informačním zdrojem, předal poznatky např. o Peru, bezproblémově přešel pod řízení dalšího důstojníka StB v Mexiku. Prostě vše probíhalo podobně, jako dřív. Ba, dokonce se omlouval za to, že se mu nepodařilo zabránit publikaci v týdeníku SIEMPRE, kde jeho redakční kolega Ant. Rodriguez napsal článek odsuzující sovětskou invasi! Zkrátka a dobře, ve shodě se svým charakterem, Suárez se přizpůsobil a akceptoval stávající politický kurs mocipánů v Praze. Ze svazku se dovídáme, že „ADAM je také přesvědčen, že v ČSSR existovalo v r. 1968 reálné nebezpečí mocenského zvratu včetně možnosti přechodu do imperialistického tábora!“ (tento výrok jsem si nemohl odpustit, je ze záznamu z 23.3.1970 sepsaného „Neužilem“v Praze). Rovněž nový řídící orgán (krycí jméno „Juřík”) odměňoval informátora dárky – francouzským koňakem a porcelánovými kalíšky z Prahy.

V tomto období (1969-1970) nebylo „Adamem” provedeno žádné AO, plnil pouze roli informátora. Tato absence aktivních opatření vyplývala z toho, že jedním z posrpnových defektorů z řad StB byl Ladislav Bittman (emigroval via Rakousko do USA v září 1969). Bittman (krycí jméno „Brychta“) totiž dříve pracoval v 8. odboru, čili právě v tom odboru, který vymýšlel a pak dohlížel na realisaci aktivních opatření. StB byla přesvědčena o tom, že Bittman mohl znát identitu „Adama“ a proto na tomto úseku práce došlo nejen v jeho případě k jakémusi řízenému útlumu.

Když se Luis Suárez v březnu 1970 opět objevil v Praze, setkal se s „Neužilem“. Tentokrát se vracel z NDR. Byl naprosto nadšený; byl velmi spokojen s tím, jak se k němu jeho soudruzi v NDR chovali. Největší dojem na něj udělala možnost setkat se s Juliusem, Maderem *, známým autorem četných publikací o špionáži. Dnes víme, že byl spisovatelem a „expertem“ plně ve službách východoněmecké STASI. Suárez údajně od Madera obdržel velmi zajímavý materiál, o kterém odmítl hovořit, ale ujistil, že ho využije ve své publicistice. „Neužil“ se k tomu vyjádřil ve svém záznamu s nepochybně správným postřehem: „Osobně to na  mne dělá dojem, že soudruzi z NDR se takto snaží ovlivnit ADAMa k provedení nějakého tiskového AO.”

Nelze, než se soudruhem rozvědčíkem souhlasit. Soudruh pokrokový novinář očividně byl zne- či využíván i východoněmeckou rozvědkou.

Na konci záznamu důstojníka StB je krátká pasáž o samotném Suárezovi. Opět se dozvídáme více osobních informací vysvětlujících, kým Luis Suárez byl.: „i když se značně asimiloval v Mexiku za svou skutečnou vlast považuje stále Španělsko. Nevynechá žádnou příležitost, aby se tam při cestě do Evropy nezastavil. Pochází z menšího městečka poblíž Sevilly (Andalúcia). Otevřeně přiznal  že je z větší části arabského (maurského) původu a mezi předky byli rovněž Židé (sefardisté). Manželka (Pepita) je židovského původu.”

Zde je opět nutná vsuvka, StB (rozvědka i kontrarozvědka) si po celou dobu své existence pozorně všímala jakýchkoliv zmínek o případném židovském původu člověka, který ji zajímal. Je tu zřetelný antisionistický motiv takového počínání, nicméně pokud jde o spolupracovníky, věc byla zaznamenána, ale neměla přímé důsledky v tom smyslu, že by došlo např. k přerušení spolupráce. Probíhalo to prostě v souladu s pravidlem „je dobré vědět…“

Historie bývá někdy vůči svým aktérům ukrutně ironická – Suárezova návštěva Prahy na jaře 1970 přináší v jeho biografii další překvapivý objev. Tento dlouholetý komunista si pražským komunistům postěžoval, že má problém s vedením Španělské komunistické strany v Mexiku! Se svými názory na sovětskou intervenci v Československu v roce 1968 se totiž ocitl v menšině. Suárez neodsuzoval SSSR, čímž byl de facto v oposici vůči většině komunistů ve světě. Znepokojovala ho podobná kritika, kterou vůči němu vznášeli také soudruzi z exilového vedení Španělské komunistické strany v Paříži!

Nevím, jestli to byl důvod, aby se s komunisty rozešel; pokud ano, byl by to důvod velmi zvláštní a přímo ironický. Muž, který sloužil nejméně třem komunistickým režimům (sovětům, protože MON ovládal KGB, čechoslovákům a NDR), který riskoval, že jim svým vlastním jménem podepisoval texty, které měly spíše co do činění s propagandou a dezinformacemi než s poctivou žurnalistikou, nenachází pochopení u těch, kteří jsou jeho srdci nejbližší…

Ve svazku nacházíme ještě jednu další charakteristiku „Adama“, kterou získala StB, a v níž se jistý Varela vyjadřuje poněkud nepříznivě o Suárezovi. Obvinění spočívá v tom, že Suárez je schopen doslova čehokoli, aby dosáhl osobního prospěchu, a že on a jeho manželka – a toto obvinění už známe –  „zburžoazněli“… jenže tentokráte je autorem této svérázné výtky další zdroj, zda se, že prostě ten rys byl příliš výrazný a ti, kteří Suaréze dobře znali, museli to postřehnout a byli-li to komunisté, tak je to i znechucovalo.

Poslední schůzka důstojníka mexické residentury, alespoň podle záznamů ve svazku, se konala 11. června 1970 v restauraci Sanborns de la Reforma. Účelem bylo získat informace o „ERBovi“. Byl to katolický kněz**, kterého v Kolumbii řídila a rozpracovávala StB. Zmizel ze země a čs. rozvědka s ním dočasně ztratila kontakt, dokud se znovu neobjevil v Mexiku. Díky „Adamovi“ československá rozvědka obnovila kontakt s knězem, o kterém se od něj dozvěděla, že je to již bývalý kněz, že odhodil sutanu a začal vyučovat sociologii na UNAM. Tento kněz se jmenoval German Guzmán Campos a byl spojen s hnutím kolem Camilo Torres Restrepo, dalším katolickým knězem, který vzal do rukou samopal a připojil se k rudým teroristům… ale to je jiný příběh.

Ve spisu nejsou žádné další záznamy, kromě formálního rozhodnutí z února 1971 o archivaci spisu. Toto rozhodnutí vyplynulo z ukončení operační činnosti Státní bezpečnosti v Mexiku.

Dle dosavadních výsledků bádání rozvědka StB obnovila svou operační činnost v Mexiku nejspíše v roce 1975. Luis Suarez se v dokumentech československé rozvědky znovu objevuje v polovině 80. let. V roce 1983 důstojník residentury hlásí, že Luis Suarez, místopředseda Mezinárodní organisace novinářů, provedl pro StB jedno aktivní opatření (v televizi) a že byl jí částečně využíván k typování vhodných osob v novinářské komunitě. Uvádí také, že jeho rozpracování se jeví jako velmi složité. V letech 1984-1985 Suárez realisoval další aktivní opatření (MEVI) a v roce 1987 se podílel na realizaci dalších AO: BOTTO a LIBA. Podrobnosti o těchto konkrétních operacích se mi nepodařilo zjistit. V letech 1976 až 1990 byl Luis Suárez místopředsedou Mezinárodní organizace novinářů, což nepochybně zvýšilo jeho prestiž v levicových kruzích, ale na druhou stranu ho to rozhodně zaplétalo do systému ovládaného KGB. Byl rovněž předsedou prokubánské a výrazně prokomunistické Federace latinoamerických novinářů.

Za zmínku stojí ještě jedno podružné téma – Kapuściński Ryszard, Známý polský reportér (který měl také zkušenosti s prací pro komunistickou rozvědku – I. správa Ministerstva vnitra Polské lidové republiky mu dala krycí jména „Poeta“ a „Vera Cruz“) Suáreze ve své knize „Fotbalová válka“ vynachválil: „Luis Suárez řekl, že bude válka, a já jsem věřil všemu, co Luis řekl. Žili jsme spolu v Mexiku a Luis mi dával lekce o Latinské Americe. Co to je a jak to chápat. Dokázal předpovědět mnoho událostí. Ve své době předpověděl pád Goularta v Brazílii, pád Bosche v Dominikánské republice a pád Jimeneze ve Venezuele. Dlouho před Perónovým návratem věřil, že starý caudillo bude opět prezidentem Argentiny, a také předpověděl bezprostřední smrt haitského diktátora Françoise Duvaliera, kterému všichni předpovídali mnoho let života. Luis věděl, jak se orientovat v sypkých píscích místní politiky, v nichž amatéři jako já beznadějně uvízli a dělali chyby na každém kroku.“ Takzvaná fotbalová válka se odehrála v roce 1969, Kapuściński se setkal se Suarezem v Mexico City v době, kdy oba udržovali úzké kontakty se bezpečnostními složkami: Kapuściński s polskou bezpečnostní službou SB, Suarez s československou StB.

Luis Suárez – ikona levicové latinskoamerické žurnalistiky – byl nepochybně řízen v šedesátých letech minulého století československou rozvědkou, byl to její spolupracovník, jakkoliv se nestal agentem. Jeho vztah k objektivní žurnalistice byl v té době a patrně nejen v té, dosti diskutabilní. Jisté je, že sledoval především své osobní zájmy. V tom byl velmi efektivní a důsledný.  Možná někdo objeví materiály, které východoněmecká tajná služba o Suárezovi shromáždila. Lze předpokládat, že něco bude skryto i v moskevských archivech. Pravděpodobně mnoho by mohla říci i Havana…

Pokud jde o počet schůzek Luise Suáreze s důstojníky StB v Mexiku a Praze, mezi lety 1961 a 1970 se jich uskutečnilo asi šedesát. Jedná se o přibližné číslo, je těžké odhadnout, kolik schůzek se  uskutečnilo v 80. letech a zda jsem všechny předchozí skutečně zaznamenal a přesně spočítal. V jeho svazku není přehledný výčet všech výdajů a nákladů spojených s řízením spolupracovníka, jak to StB běžně uvádí ve svazcích agentů, ale v textu jsem se pokusil vyjmenovat alespoň část alkoholu a dalších darů, které Suárezovi byly věnovány. Bylo toho celkem dost.

Pozoruhodný je výčet ocenění, která spolupracovník StB získal. Encyklopedie mexické literatury uvádí tato:

Získal zlatou medaili na čtvrtém Světovém festivalu mládeže a studentů za mír v Bukurešti (1953); stříbrnou medaili za novinářské reportáže z XIX. olympijských her (1968); Národní cenu za žurnalistiku (1974, 1975 a 1979 v kategorii rozhovorů); cenu klubu Primera Plana v roce 1977 za knihu Lucio Cabañas, partyzán bez naděje; cenu Mezinárodní organizace novinářů (1978 a 1988); cenu Svazu sovětských novinářů (1986); medaili Félix Elmulza od Svazu novinářů Kuby (1988); vyznamenání za zásluhy o vietnamské novinářství; řád generála Francisca Estebana Gómeze z Venezuely a řád za zásluhy Duarte, Sánchez a Mella z Dominikánské republiky. Byl zakládajícím členem Unie demokratických novinářů Mexika, v níž působil jako tajemník pro zahraniční vztahy; viceprezidentem a čestným předsedou Mezinárodní organizace novinářů a generálním tajemníkem a předsedou Latinskoamerické federace novinářů.

 

Dodejme, že když Luis Suárez v roce 2003 zemřel, rodině kondoloval dokonce i Fidel Castro.

 

Luis Suárez López, původem ze Španělska, žijící v Mexiku, byl ve skutečnosti ukotven ve zcela jiné realitě nežli byla ta mexická či španělská. Jeho kariéra i profesní vzestup byly přímo spojeny s oním Jiným světem, kterým byl svět komunistický. Osobní život Suáreze, jak se zdá, sice nebyl příkladně proletářský, ale byl veskrze sovětský v tom smyslu, že si dokonale osvojil onu schisofrenii tak typickou pro obyvatele východního bloku. Byl podporován Východem, tudíž pěl komunistickou píseň, žil jako klasický papaláš či funkcionář, vyznával jakousi formu komunismu, žil přitom sice v latinskoamerické, ale přeci jen v demokracii, nezakusil, co to je žít v komunistickém ráji. O tom, že neuměl vnímat realitu, že se na svět díval přes brýle propagandy, svědčí jeho reportáže z Československa vydané v knize Jiný svět. „Pokrokovost“ mu přinášela výhody, ale nezapřel v sobě své – řečeno leninsky – buržoasní úchylky. Tento mexicko-španělský novinář jest dobrou ilustrací tvrzení – komunismus v člověku probouzí to nejhorší.

Vladimír Petrilák

 

• * Julius Mader je zmíněn v knize Thomase Rida Aktivní opatření: Tajná historie dezinformací a politické války (Academia, ​​​​2025) a je zde přiblížen jako autor dezinformační knihy „Kdo je kdo v CIA“. Rid píše: „Julius Mader byl známou osobností, alespoň ve zpravodajských kruzích. V 60. letech 20. století vydal celkem sedm knih, všechny útočily na západní zpravodajské agentury…“. Rid na základě odtajněných archivů STASI dochází k závěru, že Mader a jeho sekretář byli zvláštní agenti. Od roku 1964 měl hodnost majora a pobíral od STASI plat.
• ** ERB – German Guzmán Campos, katolický kněz, který se připojil k levicové guerille a propagoval kult jiného kněze – teroristy Kamilo Torrese. StB s ERBem pracovala, avšak když se příliš zradikalisoval, bylo to i na československou rozvědku moc silné kafe a rozpracování přerušila.

Luis Suarez na webu Encyklopedie mexické literatury

Oslavný film na yt ve španělštině: