Rozvědčíci pracující v Latinské Americe

Do Latinské Ameriky Centrála rozvědky posílala své kádrové příslušníky – špiony – rozvědčíky, aby tam plnili úkoly dvojího druhu. V prvé řadě měli tito důstojníci I. správy Ministerstva vnitra realisovat své špionážní poslání: získávat tajné dokumenty, informace, různé druhy materiálů, provádět vlivovou politiku – realisovat tzv. aktivní opatření, způsobovat různé škody hlavnímu nepříteli (čili USA) a pomahačům tohoto protivníka – zde šlo o prokapitalistické, proamerické, nepokrokové a pod. síly.

Ve valné většině rozvědčíci I. správy měli tzv. diplomatické krytí, čili měli formálně i reálně diplomatickou  funkci na zastupitelském úřadě Československa v dané zemi. Po dohodě s daným velvyslancem či vyslancem měli mít zaručeno, že budou sv0 pracovní povinnosti plnit zhruba z padesáti procent, aby měli čas na své hlavní poslání – špionážní práci. Praxe bývala různá, někteří ambasadoři nebyli příliš nakloněni skutečnosti, že na úřadě u nich „pracují“ tajní, takové zpupné šéfy zastupitelských úřadů bylo nutné disciplinovat, provádět s nimi pohovory atd. Vedoucí úřadu měl být jediným člověkem zpoza StB, který mohl vědět o přítomnosti příslušníků Ministertsva vnitra na úřadě. Stojí za to zmínit, že někteří velvyslanci byli bývalými agenty StB (tzv. ideospolupracovníci) v zahraničí a měli pro práci rozvědky plné pochopení. Opět –  pokud jde o utajení přítomností důstojníků StB – praxe byla zpravidla jiná. Další pracovníci úřadu si často a lehce všimli, že někteří jejich kolegové pracují méně, že mají – na rozdíl od nich – snadný přístup ke služebním vozidlům, některým výhodám  a pod.

Naopak příslušníci StB si často stěžovali na to, že jsou pracovně vytíženi nad své síly, jejich oficiální práce, kterou nemohli zcela odbývat, protože stanovila přikrývku pro jejich opravdové a prvořadé poslání, je příliš zatěžuje, zatímco ta špionážní činnost probíhala zpravidla v poměrně velkém nervovém vypětí a časové tísni. Na druhou stranu si vydělávali mnohem více, nežli jejich nešpionští kolegové. Objektivně vzato, jejich práce vůbec nebyla jednoduchá. Často to odneslo jejich zdraví – psychické a fyzické.

Budu zde postupně publikovat krycí a skutečná jména konkrétních rozvědčíků, kteří byli vysláni československou civilní rozvědkou do Latinské Ameriky. Jejich krycí jména jsou důležitá, neboť veškerý tok informací v rámci vnitřního oběhu informací StB vyžadoval tuto formu, spíše mimořádně se v dokumentaci vytvořené rozvědkou setkáme s jejich pravými jmény. Ve svém prostředí v cizině či na legalisačním úřadě (nežli byl takový diplomat vyslán do ciziny, strávil několik měsíců v úřadě, který ho formálně do zahraničí poslal – bylo to zpravidla Ministerstvo zahraničí nebo Ministerstvo zahraničního obchodu, ČTK a podobné instituce) vystupovali samozřejmě pod pravými jmény, ale interně si zvykli na používání svých krycích jmen krycích.