stbnobrasil 7.5.2017 Při pohledu na mapu Jižní Ameriky vidíme bílé skvrny, čili státy, kde československá rozvědka neměla své residentury. Jde o Paraguay, Ekvádor, dvě Guyany a dnešní Surinam. StB se o Paraguay zajímala, ale v letech 1955-1989 zde vládl diktátor Alfredo Stroessner, jednoznačně antikomunisticky orientovaný politik, a během jeho vlády jakákoliv činnost komunistické rozvědky zde byla prakticky nevykonatelná. Víme, že pokud StB chtěla získat jakékoliv informace z Asunciónu, musela k tomu použít agenty nebo spolupracovníky z řad občanů zemí Latinské Ameriky. Tuto metodu používala, ale její účinnost byla omezená. Rozhodující překážkou pro umístění residentury v této zemi byla absence diplomatických vztahů mezi těmito státy.
S Ekvádorem sice Československo diplomatické vztahy udržovalo, leč tyto nebyly prosty napětí a nezastíraných konfliktů – došlo i k přerušení vztahů, to trvalo od 1954 o od 1962. roku. K podstatnému zlepšení došlo až v roce 1969 – avšak jde o období, kdy československá rozvědka byla citelně oslabená po událostech roku 68. Znamená to, že rozvědka v tomto případě nedisponovala základním nástrojem, který měla v dalších (kromě Paraguaye) zemích Jižní Ameriky – jde o trvalé a bezpečné místo, kde by mohla ustanovit svou residenturu – tj. vyslanectví či jinou misi diplomatickou nebo obchodní na území Ekvádoru. Týká se to především 50. a 60. let 20. století. Proto je na naší mapce Ekvádor bílou skvrnou. To však zdaleka neznamená, že se komunistická rozvědka o tuto zemi vůbec nezajímala. Tuto otázku jsme dosud nezkoumali, ale náhodou jsme narazili na jeden příběh potvrzující výše uvedené tvrzení o tom, že rozvědka o Ekvádor zájem měla.
Na tuto ekvádorskou stopu jsme narazili v Brazílii, kde rozvědka navzdory změnám, k nímž v zemi došlo po vojenském převratu v roce 1964, byla s to i nadále vést ofensivní operace, byť v omezenějším rozsahu nežli před pučem. Pracovníci residentury, to znamená osoby jsoucí oficiálně diplomaty, ale fakticky kádroví důstojníci rozvědky StB, se účastnili diplomatického života v Riu de Janeiru nebo v novém hlavním městě Brasilia. Na jedné z recepcí (koktajlu) pořádané 15. května roku 67 sovětským zastupitelským úřadem v Rio de Janeiro, československý diplomat podepisující svá hlášení pražské centrále rozvědky StB krycím jménem „Homola” poznal kromě ekvádorského velvyslance také první tajemnici velvysl. této republiky v Brazílii, která v rozhovoru s nově poznaným diplomatem projevila zájem o další setkání. Chtěla probrat některé otázky spojené s kulturními vztahy obou zemí. Tajemnice byla totiž významnou básnířkou a kulturní záležitosti byly jejímu srdci blízké nejen z důvodu funkce, kterou na velvysl. zastávala. V dobovém brazilském tisku můžeme nalézt krátké tiskové zprávy, jako ta uvedená níže, podle kterých ekvádorská diplomatka vystupovala veřejně a propagovala např. ekvádorské básníky.
Conferência
Promovida pela Academia Carioca de Letras, a escritora e diplomata Maria Eugênia Puig Lince, primeira-secretária da Embaixade do Equador, realiza hoje, dia 5, às 17h30min. no auditório da Escola Nacional de Belas-Artes (Av. Rio Branco 199), uma conferência sóbre o tema: „Três poetas equatorianos de diferentes escolas“. A conferência será apresentada pelo acadêmico Othon Costa, presidente da Academia. (Correiro da Manha 5.9.1967)
„Homola“[1] v té době byl rovněž tajemníkem velvyslanectví pro oblast kultury. Nutno upřesnit, že skutečné jméno tohoto rozvědčíka znělo Václav Hubička a jeho pobyt v Brazílii v té době lze rovněž doložit s použitím dobového tisku, například noviny Jornal do Brasil z 22.10.1966 píší ve své kulturní příloze o tom, že Hubička prezentoval nové LP československé firmy Supraphon, a dlužno dodat, že o tom psal Renzo Massarani[2]. „Homola” využil příležitost a s básnířkou – diplomatkou se začal setkávat častěji. Zval ji do restaurací, ona k sobě do bytu.
V hodnocení s. Homoly zaslaném pražské centrále rozvědky v červenci 1967 je uvedena ekvádorská básnířka jako jeho styk. K úkolům rozvědčíka patřilo i navazování známosti s diplomaty třetích zemí a nový styk s Ekvádorkou byl hodnocen jako „rozvědně zajímavý“, který stojí za to dále rozpracovávat. Tento dokument pochází ze svazku operativní korespondence[3] mezi centrálou a residenturou v Rio de Janeiro.
Hlášení „Homoly” na téma Marie Eugenie Puigové, jak se diplomatka a básnířka jmenovala, najdeme v objektovém svazku s názvem Báze osob politického a hospodářského života [4]. Ale zpět k otázce rozpracování Marie Eugenie Puigové Lince soudruhem Homolou. Ekvádorská poetka, která dostala krycí jméno „Celina”[5] v té době měla 48 let, její nový přítel, československý diplomat byl o 6 let mladší. To je podstatná informace, neboť jak uvidíme dále, mezi Čechem a Ekvádorkou vznikl vztah, který Celina pravděpodobně vnímala jako důležitý. Zajímavá je i ta skutečnost, že v prvním obsáhlejším dokumentu, v němž byl zaznamenán případ Celina, bylo datum jejího narození odhadováno na léta 1925-1927, zatímco skutečným rokem narození je rok 1919. Musíme si totiž uvědomit, že nešlo o dobu internetu a všeobecně dostupných informací, neexistoval internet a nebylo tudíž snadné se dozvědět více, nežli daná osoba sama o sobě prozradila a i toto vytěžování, čili získávání informací, muselo být prováděno velmi opatrně, aby ona osoba nenabyla podezření, že otázky mají nějaké druhé dno. Datum jejího narození bylo tedy patrně určeno na základě toho, na kolik let vypadala, a kádrový příslušník StB došel k závěru, že je mladší než on. „Homola” se již během jejich prvního setkání na sovětském velvyslanectví dozvěděl, že jeho nová známá patří do politické elity ve své zemi. Informací, která ho jakožto příslušníka rozvědky musela zvláště zaujmout bylo to, že jejím strýcem je president Oto Arosemena[6]. Jakmile tato senzační zpráva dorazila do pražské centrály rozvědky, bylo okamžitě rozhodnuto o založení svazku a rozpracování dobře situované básnířky, která okamžitě obdržela krycí jméno.
„Homola” se již během druhé schůzky na svou novou známou obrátil s prosbou, zda by pro něj nemohla získat informace o plánech Organisace amerických států, což zdůvodňoval isolací diplomatů socialistických států v nepřátelském prostředí kapitalistické ciziny. Marie Eugenie slíbila, že se vynasnaží mu ty materiály obstarat a uvedla, že sama patří k příznivcům obnovení diplomatických vztahů Ekvádoru se socialistickými státy. 14. srpna (1967), během schůzky v restauraci Sao Conrado, předala na psacím stroji sepsané informace o názorech latinskoamerických diplomatů v Rio de Janeiro týkajících se plánované konference Organisace amerických států. Setkání s Homolou byly dost četné a časté – víceméně jednou týdně a rozvědčík nabyl dojmu, že Celina má zájem na tomto styku, který se pomalu stával přátelstvím.
Pro znalce tvorby Marie Eugenie Puigové může být zajímavá její charakteristika, kterou Homola zpracoval a kterou zde uvedeme celou: „P. je asi čtyřicetiletá žena, poněkud výstřednějšího zevnějšku (přemrštěně nalíčená, se snahou udržet si mladické vzezření), typická představitelka latinskoamerické povahy. (…) Sama se počítá mezi literáty, píše básně (sonety), vydává kulturní ročenku „Oasis“ a v Equadoru zaujímá v tomto oboru činnosti poměrně významné postavení. (…) P. je osobou poměrně vysoké inteligence, bystrá, s dobrou pamětí, nevalných politických znalostí. Je nábožensky založená – s osobní zálibou v Pražském Jezulátku. Pokud lze hovořit o jejím politickém profilu, je pacifisticky založená. Snaha mírumilovných států o zachování světového míru a boj proti válečným tendencím je zatím naší společnou platformou při vzájemných diskusích. Prohlašuje o sobě, že je demokratického smýšlení a že respektuje právo každého státu na režim, kterým chce vládnout. Ve funkci I. tajemníka ZÚ Equadoru v Rio de Janeiro se cítí dost osamocena. Má poměrně bohaté styky s významnými osobnostmi rijského kulturního i politického života a některými členy zdejšího diplomatického sboru. Zná se s pracovníku ZÚ LAS [zastupitelských úřadů latinsko-amerických států – pozn. aut.], USA, Holandska, Španělska a některých dalších západních ZÚ, dále s diplomaty některých ZST [zemí socialistického tábora – pozn. aut.] (sov., maď., rum.) a s vedením kulturních institucí (Akademia der Letras) a hlavních rijských deníků.”
Homola v Puigové viděl styk, s jehož pomocí bude moci získávat informace týkající se Organisace amerických států a diplomatického sboru, doufal v to, že díky její pomoci si bude moci rozšířit bázi styků – tedy, že pozná celou řadu zajímavých a důležitých osob. Samozřejmě podstatné byly i její rodinné vztahy – maje na zřeteli, že dojde k obnovení diplomatických vztahů s Ekvádorem špion ve svém hlášení upozorňoval na možnost využití rodinných vztahů „pro naše účely“. Zde šlo samozřejmě o možnost rozvědky dostat se k presidentu republiky.
Důstojník StB jednoznačně navrhoval, aby Celina byla rozpracována, aby mohl dále prohlubovat přátelství s ní, byl přesvědčen, že se mu podaří z ní udělat důvěrného styka – to znamená věřil, že se mu povede přimět tuto ženu k tomu, aby s ním spolupracovala vlastně jako agentka.
V září a říjnu roku 1967 se uskutečnily čtyři schůzky. tentokrát se nepodařilo získat závažnější informace, zajímavé z rozvědného hlediska. Puigová v té době měla totiž jiné starosti – do Rio přijely její děti a matka. Tento zdánlivě neefektivní čas Homola využil k prohlubování vztahu s Marii Eugenií. Začala se mu svěřovat, dozvěděl se např., že má finanční potíže a chtěla se proto, aby tyto záležitosti vyřešila, vrátit do své vlasti. Zaznamenal, že sui generis rozloučením básnířky s Rio byla konference v Pen Clubu (10. října), na níž před nepočetným publikem hovořila o ekvádorské poesii. Zmínku o této konferenci jsme nalezli v deníku Correiro da Manhã (10.10.1967, viz obrázek vlevo), čili opět zde máme potvrzení, že údaje obsažené v objektovém podsvazku vedeném na Marii Eugenii Puigovou jsou pravdivé. StB ve své vnitřní a tajné dokumentaci nelhala.
Toho dne, kdy se konala ona zmíněná konference, byla Maria Eugenia již odhodlána vrátit se do vlasti. Jak řekla svému československému příteli, nezamýšlela se vrátit k svému bývalému manželovi (byla rozvedená), ale spíše chtěla pracovat na ekv. MZV, dát si do pořádku své osobní záležitosti a pak případně opět vyjet na diplomatickou misi. Ale vzhledem k rodině nepříliš daleko od země. Puigová ujišťovala Homolu, že její odjezd neznamená konec jejich vztahu. 20. října 1967 odletěla spolu se svou matkou do Ekvádoru.
Styk důstojníka StB s básnířkou trval pět měsíců – od května do října. Homola konstatoval, že byla pro něj prakticky důvěrným stykem, který byl dle jeho hodnocení velmi perspektivní. Avšak nedostatek času zapříčinil to, že nemohlo dojít k hlubšímu rozpracování, k lepšímu využití tohoto zajímavého styku. Homola s ohledem na její životní situaci (samotná žena) nevylučoval, že bylo možné ji získat jako tajného a vědomého spolupracovníka. Zkrátka a dobře – kdyby měl více času, byl by ji býval zverboval.
Navrhoval proto, aby rozpracování tohoto styka nebylo přerušeno, dokonce nabídl, že je ochoten kvůli tomu odjet do Ekvádoru. V rámci vyúčtování nákladů na tento případ napsal, že jí daroval křišťálovou mísu, figurku Pražského Jezulátka a náhrdelník. Tu figurku proto, že byla velmi silně nábožensky založená.
Pražská centrála rozhodla o odložení případu, jakkoliv Homola ve svých hlášeních zdůrazňoval její pro Latinoameričany netypickou solidnost, pokud jde o plnění slibů a přesnost příchodu na schůzky. Nevylučoval však, že její postoj mohl vyplývat pouze ze vztahu k němu, že jí prostě na něm záleželo. Homola upřesnil, že sice věděla o tom, že je ženatý, ale i tak byl pro ni jejich vztah důležitý, nicméně rozhodně to neznamenalo, že by zoufale hledala vztah s kýmkoliv, jen aby ho měla. Pokud jde o její rozvědné využití upozorňoval ještě na jednu její vlastnost, která byla spíše negativní a vylučovala její možnou spolupráci s StB. Celina byla totiž hodně upovídaná, ráda vyprávěla o svých osobních a citových problémech. Citujme z Homolovy zprávy: „Sama je značně citově založená, snadno se nadchne, snadno i propadne melancholii , až pláči. Velmi ráda používá v řeči i v písmu velkých slov, básnických obratů, často používá nadsázky.” Homola doporučoval, aby jí byla i nadále věnována pozornost a pokud nastane vhodná příležitost, aby byl kontakt s ní obnoven.
Ve svazku „Celiny” další hlášení pochází z 18. července r. 1968, Homola zde informuje, že po návratu z dovolené (tu trávil ve vlasti, rozvědčíci působící v cizině to měli naopak, nejčastěji dovolenou trávili doma, mnohdy kvůli tomu, aby si vylepšili zdravotní stav zhoršený tropickými podmínkami v Riu) na něj na ambasádě čekal dopis od Celiny z května 68. Všiml si, že obálka byla patrně podruhé zalepená, proto tento dopis spolu s obálkou a dalšími listy od Celiny poslal do centrály, aby byly prozkoumány odborníky. Pokud jde o obsah těchto dopisů, tak o nich lze říci, že byl velmi emocionální. Marie Eugenie v nich psala o tom, že se v Quito (kam se vrátila) cítí nespokojená a že se snaží o to, aby opět mohla jet na nějaké vyslanectví.
Pražskou centrálu StB skutečnost, že korespondence Celiny je patrně v Ekvádoru pod kontrolou, velmi zneklidnila a nařídila svému rozvědčíkovi v Rio, aby postupně s ní korespondenční kontakt utlumoval. Postupně proto, aby nedošlo k důvodu pro podezření, aby si ekvádorská kontrarozvědka tudíž nevšimla, že Praha něco tuší. A také proto, aby se Celina neurazila, aby zůstala i nadále otevřená možnost případného obnovení styku, pakliže se naskytne vhodná příležitost.
Expertiza techniků z pražské centrály 6. správy (technické) prokázala, že obálky dopisů Celiny Homolovi byly opravdu otevřeny a opětovně zalepeny, ale odborníci nebyli s to dokázat kdo a kdy to udělal.
V prosinci 1968 r. soudruh Homola hlásí do Prahy, že Celina mu dále píše a že byť v Ekvádoru došlo k politickým změnám, ona má neustále dobré vztahy také i s novým presidentem Velasco Ibarrou[7] a s vedením kongresu. Nicméně centrála trvala na to, že tento styk má být „zakonservován”, Celina sice v dopisu Homolovi uváděla, že brzy bude opět moci jet do zahraničí na nějaké velvyslanectví (uvedla Brazílii, Venezuelu a Uruguay), ale zatím to nebylo jisté. Tuto korespondenci kontrolovala pražská centrála rozvědky a také odpovědi Homolovy byly de facto diktovány z Prahy, která chtěla, aby byl mezi ním a ní i nadále udržován styk, ne příliš hluboký, ale přeci jen. Homola disciplinovaně posílal Celině dopisy a kopie pak do Prahy.
Na začátku října 1970 rozvědka rozhodla, že případ bude uzavřen, v rozhodnutí o odložení do archivu je však zmínka o pokusu navázání styku s Celinou ve Venezuele. Tam totiž Marie Eugenie začala pracovat na ekvádorském velvysl. v Caracasu. StB tudíž přikázala jednomu ze svých důstojníků tam působících, aby s ní za účelem dalšího rozpracování navázal kontakt. Tímto zadáním nebyl však pověřen Homola, ale rozvědčík s krycím jménem Bakalář[8]. Podnětem pro pokus o navázání kontaktu byla zpráva, kterou na své navštívence napsala pro Homolu a kterou mu předal československý diplomat J. Rutta[9], ten ji dostal od jiného diplomata tehdy pracujícího v Caracasu. Zpráva byla napsána 4. března 1970 a Homola ji dostal 16. května. Opět vidíme, že doba byla jiná, nešlo prostě poslat sms nebo e-mail, informace šly hodně dlouho. Obsah zprávy zněl: „Zde mě máš jako kulturního radu ve Venezuele. Stále na Tebe vzpomínám. Pozdravuji Tě z budovy sídla mise Tvé země. Jsem vděčna Tvému laskavému krajanovi, který Ti doručí tento vzkaz. Později Ti pošlu dopis. Zdravím Tě. 4.3.70.“
Homola přesvědčil vedení odboru, že rozhodně stojí za pokus navázat s ní opět kontakt, když navzdory politickým změnám v zemi ona má i nyní důležitou diplomatickou funkci. V záznamu, kde Homola shrnuje dosavadní stav rozpracování, stojí za to si všimnout té pasáže, kde Homola přesvědčuje vedení odboru, že by to měl být právě on, kdo s ní opět naváže kontakt. Nečiní tak přímo, ale spíše jaksi mezi řádky. Ale slova, která zvolil to jasně prokazují: „V podstatě však jde o stárnoucí ženu, jejíž manželství ztroskotalo, početná rodina se rozpadá odchodem dospívajících dětí, která je velmi citově založena Jak ukázala zkušenost z Rio de Janeiro CELINĚ chybí mužský partner a jeho přátelství, pro jehož získání a udržení je ochotna mnoho obětovat.“ Připomněl tedy svým nadřízeným, že to byl právě on, kdo s ní navázal hluboký vztah a jen a jen pro něj byla ochotna přinášet informace tajné či polotajné. Nejsme s to nyní říci, zda opravdu toužil se s ním znovu setkat, obnovit vztah anebo mu zištně šlo o to opět se dostat do zahraničí. Zde uveďme, že z Ria byl odvolám kvůli tomu, že jeho špionážní práce nebyla dobře hodnocena a rozvědka s ním už moc nepočítala, tato slova Homola psal v Praze bez větších šancí, že ho opět pošlou někam ven. Možná si tímto chtěl získat tuto možnost zahraniční práce, kdy – jak známo – rozvědčík StB pobíral dva platy – jeden vnitrácký a druhý ze Zamini. Jenže StB ho jako rozvědčíka hodnotila negativně a proto úkol obnovení styku s Celinou v Caracasu byl svěřen někomu jinému. V podsvazku věnovaném Celině je hlášení onoho jiného důstojníka (tedy s. Bakaláře), který splnil úkol centrály. Tento důstojník si všímá hlavně toho, že Celina během každé oficiální příležitosti, kde byl i on přítomen, rozhlašuje všem vůkol, že Homolu a Suka (tj. Ruttu) dobře zná z Rio de Janeiro, Bakalář také potvrdil Homolův názor, že Celina má asi v rámci ekvádorské diplomacie výjimečné postavení, jenže jeho postřeh je v tomto bodě spíše ironický, ba až jízlivý: „k velvyslanci se chová velmi familiérně, jak sama řekla na úřad nedochází, ale věnuje se cele své literární činnosti. Zůstává otázkou, má-li za této situace přístup k informacím rozvědného zájmu a má-li, je-li schopna zaměřit se na něco jiného než vlastní literární tvorbu.” Důstojník konstatoval, že není problém se k ní přiblížit, ale zpochybňuje tvrzení, že je z rozvědného hlediska vhodným typem, protože dle jeho názoru je „neřiditelná“. Nejsilněji proti jejímu opětovnému rozpracování s. Bakalář promluvil na závěr svého hlášení: „vzpomínám si, že při nějaké příležitosti hodnotil s. Homola CELINU jako výstřední exaltovanou ženu, můj první dojem je zatím ten, že je napůl blázen.” (21.6.1970)
A to je de facto poslední zápis o této ženě ve svazku StB.
Tento případ je dobrou ilustrací toho, že práce StB v dané zemi (Brazílii) se mohla týkat i jiného státu, v Brazílii StB svá chapadla natahovala do Ekvádoru (a i jiných států). Vidíme též, že jedním z nejpodstatnějších prvků práce špiona byl osobní vztah, snažil se navázat co nejhlubší relaci, přátelství, a pokud tento vztah navazoval se ženou, mohlo jít o něco ještě hlubšího. Podstatným činitelem byl čas – v tomto případě ho bylo málo – Homola během pěti měsíců v Rio de Janeiro nestihl typa na tolik rozpracovat, aby bylo možné přistoupit k dalším etapám vázání, a v důsledku k verbovce. Pak mezi nimi probíhala čilá výměna dopisů, co mělo vztah udržet. To se podařilo a jakmile se typ později ocitl v zemi, kde StB měla svou rezidenturu, bylo možné obnovit „zakonserovaný“ styk. Zde se opět projevil lidský faktor – je zjevné, že mezi Bakalařem a Puigovou nazafungovalo to, co se dělo ve vztahu básnířky a soudruha Homoly, je zřejmé, že Bakaláři byla Puigová jednoduše protivná. Jistě, kdyby na jeho místě byl Homola, věci by mohly mít jiný průběh a není vyloučeno, že pro svého přítele by Marie Eugenie mohla změnit i svůj vztah ke své diplomatické práci a dokázala by přinášet výzvědně hodnotné informace. To se však nestalo. Také proto, že Homola jako rozvědčík v Rio de Janeiro selhal a pražská centrála ho již neposlala do ciziny, ostatně zanedlouho po roce 1970 byl propuštěn z Ministerstva vnitra. Je také zřejmé, že Homola věc přepískl v tom smyslu, že jeho styk byl de facto nepředatelný jinému řídícímu orgánu, jde o to, že Puigová byla vázána na něj a nikoliv na československého diplomata obecně. Ekvádorská básnířka neměla tušení, že její přítel byl špionem a že se tudíž nestala agentkou cizí rozvědky. Nevědomě byla této eventualitě blízko, předávala v Riu informace československému diplomatu, avšak to činila v přesvědčení, že mu pomáhá v jeho oficiální práci. A dárky, který ji tento dával, přijímala nikoliv jako odměnu za předávané poznatky, ale jako vyjádření jeho osobní sympatie.
Z hlediska StB Homola zkazil vztah s typem natolik, že typ byl zcela neužitečný za situace, kdy jiný řídící orgán mohl provést převzetí rozpracovávané osoby. Z tohoto hlediska bude jistě zajímavé studovat osobní svazek soudruha Homoly, ke kterému se záhy dostaneme, umožní nám to snad pochopit, proč došlo k takovému a ne jinému vývoji situace v rámci rozpracování Celiny.
V každém případě se zdá, že i po této příhodě byl Ekvádor i nadále bílou skvrnou na mapě vlivů StB v Jižní Americe.
Vladimír Petrilák
Přílohy:
Poznámka popisující Renzo Massarani, šlo o oficiální rozvědný styk, čili o osobu, která neměla tušení, že se stala objektem zájmu cizí rozvědky.
Článek o hudebním festivalu Pražské jaro, jehož se Massarani zúčastnil a ktertýžto článek důstojník StB označil za dobrý.
S. 365 z z knihy Kádrových rozkazů 1. správy MV, nadporučík Hubička (propiskou připsáno: Homola), z 1. [čili amerického] odboru byl ł rozkazem z 2 . února 1966 přeřazen do zálohy, což znamenalo vyslání do práce v MZV, aby se stal diplomatem pracujícím v Ministerstvu zahraničí, což bylo dopsáno tužkou u jeho jména – vidíme zde zkratku MZV.
Strana 289 z knihy Rozkazů náčelníka 1. správy StB rok 1966, rozkaz č. 33 z 11. května 1966, strana 2. rozkazu č. 33, u jména Hubička bylo napsáno tužkou: „Homola, Rio de Janeiro, druhý velvysl. tajemník, agenda kulturní”, znamená to, že rozkaz MV je zde následkem dosažením cíle, kterým bylo vyslání Hubičky na misi v Rio de Janeiro ministerstvem zahr. a tento rozkaz jednoznačně určuje ukrytou roli rozvědčíka, je to potvrzení, že diplomat ve skutečnosti byl špionem.
Předchozí strana (288) z knihy Rozkazů – uzde vidíme, že šlo o kádrový rozkaz, jak je to uvedeno v titulu náčelníka 1. správy MV, čili rozvědky StB.
Zde máme dokument vypracovaný 1. správou MV z 20. dubna 1966 1. stránka z 6 stránkového hlášení o vyslání, přípravě a úkolování soudruha Homoly pokud jde o jeho práci v Rio de Janeiro. Z dokumentu se dovídáme podrobnosti – že s. Homola je vyslán jako člen residentury ve funkci II. tajemníka velvysl. Podstatné je to, že se k této misi připravoval od 17. ledna 1966 na 7. teritoriálním odboru MZV, kde se seznámil s brazilskou problematikou a zvládl základy diplomatické práce, v té době absolvoval rovněž jazykový kurs na MZV a 15. dubna 1966 složil zkoušku z portugalštiny. V další části tohoto dokumentu jsou uvedeny rozvědné úkoly a rámcový plán práce na residentuře.
Maria Eugenia Puig – hlášení o novém styku ze 7. září 1967, dole ručně dopsáno o založení podsvazku č. 1778, krycí jménoCELINA.
poznámky:
[1] „Homola” , pravé jméno: Václav Hubička, 1925-2009, oficiální životopisy uvádějí jeho působení v diplomacii a po roce 1970 v Československém olympijském výboru. Nicméně jeho pracovní zařazení v MZV vyplývalo ze skutečnosti, že byl důstojníkem StB, pracoval v rozvědce a jako rozvědčík pracoval v diplomatických službách ČSSR. V Brazílii byl v letech 1966-1969, byl odvolán do Prahy z důvodu slabých výsledků v rozvědné práci. V červenci 1972 propuštěn z StB. V roce 1978 r. byl Hubička registrován kontrarozvědkou StB jako důvěrník s krycím jménem „Tajemník” („Tajemník”,krycí jméno patrně navazující na jeho funkci v Olympijském výboru, rč. 14602, ač. 805923) – ze záznamu je patrné, že nejprve šlo o pozorování, pak o kandidáta na tajného spolupracovníka a od roku 1983 se stal důvěrníkem StB. Podle rozhodnutí Ústavního soudu z roku 1991 kategorie důvěrník nebyla vědomou spoluprací s StB. viz np.: http://www.olympic.cz/clanek/593–zemrel-vaclav-hubicka
[2] Renzo Massarani, 1898-1975, italský skladatel a hudební kritik židovského původu. Od r. 1939 žil v Brazílii, v r. 45 získal brazilské občanství, později se stal členem Brazilské hudební akademie (Academia Brasileira de Musica), své recenze publikoval v novinách A Manhã a Jornal do Brasil. V roce 1970 rse objevil na seznamu oficiálních styků jednoho důstojníka StB v Brazílii, soudruha Svatoně (krycí jméno, pravé jméno: Slezák). Svatoň pospal Massaraniho jakožto hudebního kritika, novináře. Zaznamenal, že navštívil Československo na pozvání Ministerstva kultury, aby se účastnil hudebního festivalu Pražské jaro. 4lánek o festivalo nacházíme v novinách Jornal do Brasil z rz 30.7.1970 a jmenuje se A primavera de Praga. Více viz: https://it.wikipedia.org/wiki/Renzo_Massarani
[3] rč. 81040
[4] rč. 11778
[5] Slovo„celina” má v češtině několik významů, může jít o step porostlou travou, ale také o sběratelsky zajímavou poštovní obálku se známkami nebo razítky.
[6] Otto Arosemena, 1925-1984, ekvádorský politik a právník, v letech1966-68 bbyl presidentem. https://pl.wikipedia.org/wiki/Otto_Arosemena
[7] José María Velasco Ibarra, 1893- 1979,ekvádorský politik a právník. Pětkrát byl presidentem: 1934-1935, 1944-1947, 1952-1956, 1960-1961 a1968-1972. https://pl.wikipedia.org/wiki/José_María_Velasco_Ibarra
[8] Pravé jméno: Václav Bubeníček, důstojník StB.
[9] Josef Rutta,1921-2009, diplomat zabývající se oblastí Latinské Ameriky, registrován jako mnohaletý spolupracovník StB, krycí jméno Rytíř, Suk, jeho svazek byl zničen.
Napsat komentář