@stbnobrasil 15.4.2017 „Styk navázán v r. 63 rezidenturou a veden na přátelské bázi. V té době byl jeho otec urug. Zaminírem a typ mu dělal osobního tajemníka. Vývojem vnitropolitické situace ztratil operativní možnosti a tím přestal pro polit. rozvědku využitelný. Přesto byl styk udržován až do r. 72. Jeho nynější situace není známa.“
Tyto postřehy napsal důstojník rozvědky StB (označen jako Havel) v roce 1982, jde o krátké a výstižné shrnutí základních poznatků ve věci typa, styka, pak dokonce důvěrného styka s krycím jménem „Raro“. Pro vysvětlení uveďme, že Zaminír je v jazyce používaném StB ministr zahraničních věcí.
Především hned na začátku nutno s celou důrazností říci, že v tomto případě nešlo o agenta, alespoň formálně, nicméně této osobě byl věnován celý (a to poměrně obsáhlý) podsvazek, neboť šlo o kontakt užitečný, ve své první fázi dokonce velmi užitečný a mnohdy splňující kritéria agenturní spolupráce. Pro rozvědku syn ministra zahraničních věcí, který svému otci dělal osobního tajemníka, byl jednoduše poklad a byl-li vstřícný a otevřený kontaktům s československými diplomaty, kteří byli ve skutečnosti důstojníky StB, pak rozhodně nešlo o náhodný styk, leč o zcela hodnotnou spolupráci.
Jeho jméno zní Alejandro San Martin Zorrilla. Československý špion (krycí jméno „Vlasák“), oficiálně diplomat na čs. zastupitelském úřadu v Montevideu, ho poznal v roce 1963, na nevinných diplomatických setkáních, kde byl jeho otec, který sebou vzal manželku a syna. Syn v té době otci, ministru zahraničí (stejného jména) dělal osobního tajemníka a jak v lednu 64 zaznamenal rozvědčík z Československa „Zorrila je pro nás velmi cenným stykem. Prakticky všechny zprávy, šifry atd. jdou k otci přes něj. Z titulu své tajemnické funkce se účastní všech důležitějších jednání, neboť z nich dělá zápisy.“ To samozřejmě nevyčerpávalo možnosti ministerského syna, jako člověk dobře situovaný měl, navzdory svému mládí, dobré známosti, rovněž užitečné z hlediska čs. rozvědky. Další řídící orgán, čili rozvědčík, který se zabýval rozpracováním Rara, zjistil, že otec svému synovi platí málo peněz za jeho práci na ministerstvu, což byl důležitý poznatek, neboť znamenal možnost použití finanční motivace pro výzvědnou práci. Prostě StB mu mohla ústy svého důstojníka v Montevideu nabídnout peníze za jisté protislužby.
Příběh nevědomého informátora
Příběh nevědomého informátora “ s krycím jménem „Raro“ není sám o sobě poutavý či zajímavý. Ale skvěle ukazuje metodologii práce československé zahraniční rozvědky,. Jeho otce totiž v roce 1965 přestal být ministrem zahraničí a syn sice chtěl udělat politickou kariéru, ale moc se mu nedařilo. Otec byl pak sice význačným činitelem ve své politické straně, byl senátorem, „Raro“ dokonce dostal práci v parlamentu, ale to už nebylo tak lukrativní, pokud jde o získávané informace, jako dřívější otcův post. Nicméně styk byl i nadále udržován. Pražská centrála dlouho váhala, zda nevědomého informátora přeřadit do kategorie Důvěrný styk, nakonec z toho sešlo. „Raro“ za informace předávané rozvědce nebyl honorován finančně, byť se tato otázka několikrát v korespondenci mezi centrálou a residenturou v Uruguayi objevila. Dostával však věcné dárky – whisky (někdy i celou bednu s 12 lahvemi) a americké cigarety, jednou dostal fotografický aparát (v ceně kolem 1800 korun, což tehdy byl velmi, velmi solidní měsíční plat) a československou malorážku s 200 náboji. Praha ho měla podchyceného, byl kompromitován dary, které přijal, ale nakonec z toho nic moc nevyšlo. Bylo to dáno především tím, že mladý Zorrilla prostě neudělal politickou kariéru. Sice rád a ochotně předával informace, ale ty nebyly až tak rozvědně významné a s časem jejich hodnota klesala. Navíc to nebyl typ vhodný pro agenta – řídícím orgánům (bez problémů se jich změnilo několik za tu dlouhou dobu kontaktu) se nedařilo převést styk na konspirativní úroveň. Zorrilla se sice řídil pokyny čs. diplomatů, ale vždy nějak nechtěně porušil zásady konspirace a proto Praha byla nucena ho vést spíše jako normální styk bez možnosti hlubšího rozpracování a získání jako agenta.
Trvalo to dlouho
Zajímavé na tomto případu je i to, jak dlouho trval. Od roku 1963 do roku 1972, o dva roky později byl svazek uložen do archivu. Čili rozvědce se vyplatilo devět roků udržovat kontakt, který stál mnoho času a koneckonců i peněz, aniž by tento přinesl nějaké hmatatelné a významné výsledky. Musíme si uvědomit, že každou schůzku, a těch během devítileté známosti s řídícími orgány, bylo opravdu hodně, musel důstojník StB řádně zajistit. Zpravidla každá schůzka, lhostejno zda trvala 5 minut (předávací) či hodinu (instruktážní), zabírala několik hodin – protože rozvědčík se na ni musel dostavit dlouhou trasou, aby měl jistotu, že není sledován a pokud byl, musel sledovačku setřást. Podobná procedura platila i pro odchod ze schůzky.
Ne vždy trpělivost a systematičnost v práci rozvědky přináší kýžené výsledky. To je zjevně i tento případ. Ale rozvědka ve své vlastně nudné práci musí být důsledná a musí věnovat i takovým případům svou pozornost. U Zorrilly stále bylo bráno v potaz to, že byl mladý a perspektivní, protože pocházel z významné rodiny, jeho otec byl vysoko v politice. Řídící důstojníci tak mapovali jeho život, jak se oženil, jak se pak rodily dcery atd. I to bylo důležité, protože vztah mezi stykem a rozvědčíkem měl být pokud možno přátelský, čili hluboký a předstírající dokonce jakousi míru intimity. Vše se dařilo, jen kariéra typa nikoliv.
Z hlášení psaných rozvědčíky do Prahy lze usuzovat, že mladý slibný politik trpěl na přílišnou sebejistotu, v té ho rozvědčíci spíše utvrzovali. Chtěl udělat politickou kariéru – spíše kvůli dobrého bydla – ale právě ona sebejistota asi zapříčinila to, že neuspěl. Nevíme, jak žil po přerušení kontaktu s StB. Možná se pak jeho život dostal do normálních kolejí a byl šťastný. Na internetu toho o něm moc nenajdeme, znamená to, že resignoval na veřejnou kariéru a žil spíše v ústraní. Pro výzvědné služby nebyl zajímavý a to mohlo být zárukou klidného, spokojeného a třeba i šťastného života. V každém případě, pokud jde o spolupráci s StB, Zorrilla nepřekročil onu pomyslnou čáru, za níž je prudký sešup do morálního sebezatracení, tedy zrada vlastního státu, vlastní komunity. Možná si v jisté chvíli svého života všiml, že je zatraceně blízko oné hranici a včas vycouval.
vp
Napsat komentář