Brazilský bývalý diplomat, básník a spisovatel Raul de Taunay je autorem knížky Meu Brasil Angolano (asi něco jako Moje angolská Brazílie), kde shrnuje své vzpomínky na heroický výkon, který podal on a velvyslanec Ovídio de Andrade Melo. Tímto výkonem byla jejich přítomnost v Luandě v roce 1975 a zásluha ta, že Brazílie jako první stát na světě uznala novou angolskou státnost. Brazílie (ač pod vládou vojenské diktatury) tehdy předstihla všechny socialistické a některé africké země v tomto uznání. Luandu a okolí tehdy ovládlo MPLA, marxistické Hnutí za osvobození Angoly, které bylo podporováno především SSSR, Československem a Kubou. Tomuto dílu tehdy napomohla také Brazílie. Od té doby MPLA realisuje svou představu demokracie a nikdy nikoho jiného k moci nedopustilo. Byla svržena koloniální nadvláda Portugalska a nastolena nová – vláda jedné strany.
Autor knihy, Raul de Taunay, tam tehdy sloužil jakožto třetí tajemník konzulátu, který se stal vyslanectvím. To bylo v roce 1975.
O několik let později se jakožto diplomat – jak tvrdí ve své knize – hájící vykořisťované proti vykořisťovatelům – ocitl ve funkci III. tajemníka brazilského velvyslanectví v Praze.
To se psal roku 1982. II. správa Federálního ministerstva vnitra, jak to bylo zvykem, začala tohoto diplomata sledovat a ověřovat, zda není špionem ve službách nějaké kapitalistické rozvědky. Samozřejmě vznikl také svazek, v němž tajná policie shromažďovala veškeré poznatky získané různými způsoby (především prostřednictvím své agentury nasazené na Brazilce). Protože Raul de Taunay, potomek francouzské šlechty, byl v Praze až do roku 1987, svazek je poměrně obsáhlý. 392 stran. A obsah je vskutku hutný.
Mladý a tehdy svobodný Brazilec se během jedné cesty do NSR vychloubal jednomu pracovníkovi ambasády (což byl shodou ogolností agent StB), že v Československu měl asi tak 500 československých děvčat. Ze svazku vyplývá, že intimní styky udržoval se ženami dokonce i když měl (poněkolikáté) kapavku. V záznamu sice byla poznámka, že jde o trestný čin ohrožování pohlavní chorobou, ale zdá se, že s tím StB nic nedělala. Dokonce ani nevadilo, že přinejmenjším jedna z jeho chvilkových milenek nebyla plnoletá. Což by byl patrně další trestný čin. VB i StB dokonce některé z milenek úředně vyslechla, ale ve svazku není nic o vyšetřování. Koneckonců šlo o člověka chráněného diplomatickou imunitou. A špionážní činnost se neprokázala. Taunay sice nebyl moc pokrokový, občas se zdálo, že je dokonce silně reakční, ale v podstatě jeho hlavní zájem se orientoval na ženy a politika ho moc nezajímala. Takže nevadil. V jeho bytě na Křižíkově ulici v Praze 7 se konaly orgie. Sexuální, alkoholové a nejenom. StB zachytila i podezření, že kromě alkoholu se tam požívaly i drogy. Ale i toto podezření nikdo nepotvrzoval ani nevyvracel.
Pokud jde o výběr partnerek – de Taunay nebyl vůbnec vybíravý. Bral všechno mladé, dokonce i nevábné dívky – vysvětlením pro StB byla jeho krátkozrakost, nosil kompaktní čočky, brýle se prý styděl nosit, takže občas se mu asi stalo, že svou partnerku asi moc dobře neviděl.
Párty zpravidla začínalo sledováním videa – porno nebo hororů. A pak se děly věci. Podle záznamů ve svazku některé z milenek vypovídaly, že Brazilec je po intimním styku bil, že je přespříliš sexuálně náruživý a objevilo dokonce slovní spojení „sexuální maniak“. Během jednoho mejdanu byl údajně schopen vystřídat (odvést si pstupně, ne najednou, do ložniced) 4 až 5 dívek. Dle záznamu na jednom z večírků byla i známá zpěvačka H. V. (ve svazku je celé jméno a příjmení), sexuální predátor z Brazílie totiž znal jejího bratra, ke kterému jezdil občas na chatu.
Prostě: „Způsob života Taunay v ČSSR je v příkrém rozporu se zásadami socialistické morálky“ – napsal rozhněvaně jeden z příslušníků StB a postuloval dokonce, že o věci by měl být informován ministr zahraničí Chňoupek a že by měly být vyvozerny důsledky. Lze se domnívat, že se tak dokonce stalo, ale nic z toho nevyplynulo, kromě toho, že během jednoho setkání s diplomatickým sborem Chňoupek Taunaye zcela ignoroval, což se jurného Brazilce poměrně dost dotklo. Nedošlo k ničemu, co by nějakým způsobem Brazilci uškodilo. Zůstal v Československu skoro pět let, vydělal si kolem 70 000 amerických dolarů (nešmelil, to si ušetřil z platu, který měsíčně činil přes 3 500 dolarů), čili svůj pobyt si mohl jen a jen pochvalovat. Auta si jezdil kupovat do Západního Německa, na dovolenou jezdil na rodový zámek ve Francii anebo třeba do Portugalska, kde s pobožnou katolickou matkou navštívil i Fatimu, prostě život byl krásný. A tu kapavku vždy nějak antibiotiky vyléčil.
Je z podivem, že z tohoto množství žen (StB odhadovala, že měl celkem 200 souložnic) bylo patrně jen jedno dítě. I když kdo ví…
Zajímavý byl i postoj de Taunaye ke své vlasti a své diplomatické misi. Ta ho v podstatě spíše jen obtěžovala. Velvyslanci za jeho zády vyčítal, že ho zatěžuje psaním raportů do Brazílie o politické situaci v ČSSR a přitom to určitě nikoho ve vládě v Brazílii vůbec nezajímá a jej to jen zatěžuje. Inu, pravý diplomat. No vždyť má svůj úděl v uznání samostatné Angoly, která svrhla okovy kolonialismu, tož proč by měl ještě fedrovat, když si během svého pobytu v Luandě (kde zuřily boje, nebyla voda, proud, bylo to těžké) vytrpěl už svoje.
Ostatně, i v Československu kromě toho dobrého zažil i nepříjemné věci – několikrát mu vykradli byt. Mnoha dívkám dával klíče, chodila tam spousta lidí (diplomatů i místních), jako místo orgií byl jeho byt vyhlášený, takže mnozí viděli, že je tam co ukrást. Při posledním vloupání mu někdo odcizil videorekordér značky Hitachi, aparát polaroid, 4 ks náramkových hodinek, 35 ks videokaset (horory a porna a taky válečné filmy) – škoda byla vyčíslena na 50 000 Kčs. To bylo v roce 1985, ale nezdá se, že by si tím zastánce vykřisťovaných příliš lámal hlavu. Pro něj to nebyla až tak velká újma.
Proč o tom všem vlastně píši? Z výše uvedeného vlastně nic nevyplývá. Jen to, že mladý brazilský diplomat si užíval v Praze 80. let a dělal věci, které tehdejším občanům socialistického Československa nemohly projít. Svým chováním pohoršil dokonce otrlé estebáky. Ale jen pohoršil, nepřiměl k tomu, aby něco udělali.
Raul de Tarney se určitě změnil, uklidnil. V roce 1993 se oženil, má krásnou rodinu. Stal se úspěšným spisovatelem, dokonce dostal i ocenění brazilského Svazu spisovatelů. Brojí proti extrémní pravici, proti netoleranci, proti fašismu, velebí Lulu a hájí chudé a vykořisťované. Je poměrně dobře materiálně situován, ale to je jistě důsledek jeho usilovné diplomatické a spisovatelské práce. Je slavný, uznávaný. Budiž mu to přáno. Nadřel se v životě, vytrpěl svoje.
V rámci svého bádání jsem takových svazků, jako ten Tauneyův, viděl hodně. Až na nepatrné výjimky se mi diplomaté jeví jako bezpáteřní hovada – jistě je to nespravedlivý pohled, protože je to dáno optikou studovaného materiálu. Jde přece o svazky vedené StB. A to byla hodně špinavá organisace, že ano. Jenže ty materiály se zdají být objektivně pravdivé, protože II. správě primárně šlo o dvě věci – buďto o odhalení nepřátelské špionáže anebo o nalezení takového kompromitujícího materiálu, aby byl použitelný pro případné získání agenta. Nešlo kompromitovat něčím nepodloženým, vymyšleným. Aspoň v 80. letech to šlo dost špatně. Navíc si fakta ověřovali u různých agentů, z různých zdrojů, snažili se být prostě dobře informovaní. A byli.
Když de Tauney přijel do Prahy, bylo mu 33 let. Nešlo o jakéhosi nezkušeného, životem nepoznamenaného (prožil válečné období v Angole) a nerozvážného mladíka. To v žádném případě. V Luandě dozrával jeho pohled na svět, v Praze již tento pohled byl nepochybně utvořený. I když o tom lze zřejmě s úspěchem pochybovat. Alespoň pokud jde o jeho politické názory. Ty měnil skoro ze dne na den, o tom svazek také vypovídá. Ale byla to spíše otázka jakési kariérní obratnosti – prostě uměl měnit orientaci dle toho, kdo v Brazílii získal moc. Diplomatický flek mu za to stál. Na druhé straně byl pro své okolí příjemným kumpánem, uměl dobře hrát na kytaru, byl kamarádský, měl dar získávat si lidi, jen zřídkakdy prý dával najevo, že jako potomek aristokracie je někým víc. Určitě jako zámožný člověk měl i gesto, o tom svědčí i to, že jednomu dítěti na základě mimosoudní dohody (toho se bál, mohlo to uškodit jeho kariéře) vyplácel matce 1500 – 2000 korun měsíčně jako alimenty. To bylo v roce 1985, čili šlo o obnos, na tu dobu, poměrně slušný. Bídu kvůli tomu netrpěl.
V kontrastu s výše uvedeným mne fascinuje jeho současný politický profil. Typický představitel kapitalistické zhýralé a nemorální třídy se stal stoupencem Dělnické strany v Brazílii. To je úžasné, neuvěřitelné až svou groteskností krásné.
Nevím, zda lze na základě pětileté epizody v Československu vyřknout ortel, že jde o takového a makového člověka. Prostě mi to vše nějak nejde dohromady. Ta Angola, Československo i ta současnost.
De Tauney letos avizoval druhé vydání své knihy Praga de Amores. Už se těším. bude to jistě dobré por. čtení.
A ještě jedna pozoruhodná drobnost. Když StB zakládala svazek na PO (prověřovanou osobu), tak zároveň vymýšlela krycí jméno. Tento případ, čili věc Raula de Taunay, dostala krycí jméno „LASKA“ (bez čárky nad a). Byli tam proroci? StB věděla předem, že de Taunay jednou v budoucnosti vydá knihu Praga de amores?
Vladimír Petrilák
V podstatě profil kteréhokoliv prominenta nejen komunistického režimu a protekčního spratka. Stejný život měly tady dětičky funkcionářů KSČ, vystudovaly zahraniční obchod nebo diplomacii v Moskvě a pak se jely flákat do některé spřátelené země na ambasádu nebo na obchodní zastoupení . Třeba zrovna do Angoly, Libye , Vietnamu nebo nedej bože na kapitalistický Západ. Když jsem byl na vojně v Mikulově v r.1982, tak tam zešílevší důstojník postřílel asi 4 vojáky, z toho dva tyhle protekční spratky – studenty zahraničního obchodu, kteří tam byli na měsíc na vojenské katedře VŠ. Byl pak s ním exemplární vojenský soud přímo na tom útvaru , který si vyžádaly nejspíš tyhle okolnosti a prominentní původ jeho obětí…