Zřízení residentury v Montevideu (2.)

@StBnoBrasil/6.9.2016 O založení nové residentury v Uruguayi česloslovenské rozvědky StB jsme zde již psali (viz zde).  Nyní se zaměříme na jeden aspekt tohoto jistě složitého a logisticky náročného počinu. Jmenovitě jak na to. Samozřejmě, umístění bylo dáno již v žádosti, kterou napsal náčelník rozvědky plukovník Miller ministru vnitra, který spolu s návrhem zřízení nové latinskoamerické residentury uvedl, že tato bude fungovat v budově československého vyslanectví v Montevideu. Taková byla praxe a i nyní nebyl důvod ji měnit. Pro nás je zajímavější dokument nazvaný Metodika práce, který byl součástí předkládané vise, kterak se má nová residentura etablovat hovořící o tom, jakým způsobem rozvědčíci budou plnit své úkoly.

Zde, v tomto dokumentu z podzimu 1960, máme vlastně skoro vše.  Především jasně vidíme, že základem špionážní práce jsou styky, které budou rozvědčíci muset navázat. Jde, jak je zde napsáno, o styky do objektů – čili v těch institucích, které byly z hlediska požadovaných informací nejhodnotnější (ministerstva, hlavně zahraničí a zahraničního obchodu, ústřední banka, parlament, policie, armáda) – čili o vlivné politiky, podnikatele, diplomaty, případně novináře nebo ekonomy.  Jak se s těmito lidmi seznámit? Jak je poznat? Jednoduše – prostřednictvím oficiálních příležitostí, různých recepcí, tiskových besed, vernisáží výstav či jiných akcí, na kterých se takoví lidé mohli objevit a spolu s nimi i falešní českoslovenští diplomaté, čili pracovníci rozvědky.  K navazování známostí se velmi dobře hodili i zdánlivě málo užiteční tzv. ideospolupracovníci, čili agenti StB působící v zahraničí z řad KSČ. Šlo zpravidla o komunisty, kteří v cizině vykonávali různé důležité funkce ať na ambasádě či v obchodním zastoupení nebo v jiných institucích. Nejčastěji, pokud jde o Latinskou Ameriku, šlo o pracovníky různých podniků zahraničního obchodu, rady z obchodní mise nebo novináře (nejčastěji z ČTK a z Rudého práva). Tito členové KSČ se dobrovolně nebo méně dobrovolně před svým odjezdem do ciziny zavazovali ke spolupráci s StB, formálně nemohli být verbováni jako agenti (čili nešlo o vynucenou a placenou spolupráci), ale s jejich pomocí StB – jak vidíme i v citované Metodice práce – počítala a hojně ji i využívala. Tito lidé, jakkoliv nebyli zpravidla rozenými špiony a dost často se spolupráci vyhýbali, měli totiž jednu velkou výhodu – mám na mysli hledisko rozvědky – na místě zpravidla už nějakou dobu pracovali a měli tudíž vytvořenou přirozenou síť známostí a kontaktů, kterou nově příchozí rozvědčíci neměli. Byli tedy pro rozvědku důležití, protože se museli dělit svými znalostmi, styky, které pak residentura mohla zhodnotit a případně i využít pro své účely.

StB dále musela lovit i v tak nejistých vodách, jakými byly řady velkoburžoasie či rodinní příslušníci Uruguayců v Československu ano občané tohoto státu, kteří navštívili vlast rozvědčíků.

U tohoto dokumentu si musíme uvědomit, že se sice týkal jedné konkrétní nově zřizované residentury, ale v metodice byly zohledněny poznatky, které StB získala během své, tehdy již patnáctileté, existence – čili de facto od roku 1945 (a pokud jde o zahraniční rozvědku od r. 47).  Je zajímavé, že zde není řeč o případné pomoci sovětské KGB, která měla v Uruguayi svou residenturu od 50. let. To potvrzuje patrně zaběhlou praxi – KGB moc StB nepomáhala, platil opačný poměr, totiž československá rozvědka prostě sloužila té sovětské.

Ve vyhodnocení práce residentury za první čtvrtletí roku 1961 je uvedeno, že tato ještě vzhledem k počáteční fázi práce nepracovala rozvědně, ale resident již převzal k řízení dva ideospolupracovníky, získané centrálou, tedy v Praze: „Samuela“ a „Vlnase“. Samuel bude patrně agent, na něhož je veden svazek reg.č. 40020, Vlnas by mohl být člověk vedený ve svazku pod rč. 43059 (1927-1996). S naprostou jistotou lze identifikovat tyto ideospolupúracovníky, Samuel je Martin Sakál a Vlnas to je Rastislav Hrabánek. To potvrzuje sken dokumentu uvedený vedle. Jde o překlad do španělštiny dopisu z československého ministarstva zahraničí pro uruguayského protějška vysvětlující obsazení vyslanectví.  Z dokumentace StB víme, že Samuel byl obchodním přidělencem, který „splnil vše, oč byl požádán“ a byl používán k typování osob. Vlnas byl obchodním delegátem, novým soudruhem „s velkou chutí pomoci nám“ – takto to alespoň 5.9. 1961 napsal resident kapitán Vlasák (kapitán Vlastimil Veselý, nar. 5.5.1925).

O další práci residentury budu informovat brzy.

---

Tento „dárek“ dostala residentura, a konkrétněji ŠO, čili šifrové oddělení, v Montevideu v prosinci roku 1963. Zde vidíme, kterak to bylo důležité oddělení, které příslušný pracovník (samozřejmě příslušník StB) měl bránit v případě potřeby i střelbou ze samopalu. Důkaz, že residentura se s postupem času stávala pro pražskou centrálu důležitější, nežli byla na počátku. V roce 1963 se konečně dva ze styků residenta podařilo dostat do tzv. předverbovačného stádia, čili dva kontakty byly slibné natolik, že Praha vydala souhlas s provedením zverbování. Jedním z nich byl agent „Rarach“ (reg.č.   43672). Dodejme, že ani Praha nelenila a přistoupila (v roce 1963) k rozpracovávání uruguayského vyslance Brondiho. Měli totiž informaci, že jeho centrála mu nevyplácí plat a že je otevřený na jednání s československými činiteli ohledně obchodní výměny mezi státy socialistického tábora a Uruguayí.  Residentura v Montevideu se oproti stavu z roku 1961 pořádně rozrostla – ze záznamu residenta Vlasáka o kolektivní poradě v jedné cukrárně v Montevideo víme, že se jí účastnilo de facto pět osob –  kromě residenta Vlasáka také soudruzi Amort, Hejduk, Kabeš a soudružka Hornová (vše krycí jména). Soudružka Hornová na vyslanectví pracovala ve funkci korespondentky obchodního oddělení, měla typovat a rozpracovávat ženskou bási pro boj proti hlavnímu nepříteli (čili USA). Na avou oblíbenou sportovní činnost – lukostřelbu – v prvních třech měsících strávených v Montevideu, kvůli návalu nové legální práce, neměla čas.

Z prosince 1963 pochází závažný dokument, v němž je zhodnocení dosavadní práce residentury a vytyčení dalšího směru práce. Na 9. straně této zprávy je přesná formulace: „Bylo dovršeno dvouleté období, kdy čs. rozvědka v LA (Latinské Americe) nabyla dostatečných zkušeností v provádění aktivních opatření, jež se stala nedílnou součástí práce většiny residentur. Proto je možno přikročit v roce 1963 již k vyšší ofensivnější fázi a desinformacemi oslabovat posice hlavního nepřítele v jednotlivých státech Latinské Ameriky jako celku vůbec, a to účinnými řetězovými, nejlépe celokontinentálními a vysoce politickými akcemi v rámci hlavních úkolů, stanovených plánem, neb společně prováděnými se sovětskými přáteli.“ Dalším závažným úkolem, který je zde zmíněn, a hodně napovídá o charakteru práce rozvědky je dobudování speciálního agenturního  aparátu, většinou „důvěrné styky, pouze pro provádění AO.“

To už je ta nejvyšší kvalita rozvratné práce, kterou se československá rozvědka v Latinské Americe rovněž zabývala.

V.Petrilák